1 kapitola – Boží svátost
2 kapitola – Stvoření
3 kapitola – Boží zákon – Oko za oko, zub za zub…
4 kapitola – Patriarchát
5 kapitola – Svatostánek
6 kapitola – Izrael – Boží lid
Dostáváme se k šesté kapitole. Číslo „6“ Bible označuje jako číslo člověka a sice člověka nedokonalého, který potřebuje vedení. Z duchovní říše se nabízí vedení dvojího druhu, buďto dostat se do područí Božího odpůrce satana, anebo pod vedení Boha Jehovah, nic mezi tím. Uzavřít smlouvu se satanem není složité. Postačí, když se člověk zaměří na tělesnost a dá tělesnosti průchod nad Bohem tolerovanou míru. V momentě, když ukrademe, oddáme se nějaké závislosti, dopouštíme se násilí, začneme lhát, podvádět, dávat úplatky k získání nějaké výhody, nebo přímo satana pozveme do svého života, jsme jeho. Celý svět leží v moci toho ničemného, a to od doby, kdy byla podvedena první lží Eva a následně i Adam (1 Janův 5:19). První vraždu pak dokonal Kain, jejich potomek, a satanova moc stoupala, až dosáhl toho, že i někteří nebeští andělé, kteří mu uvěřili a odpadli od Boha, brali na sebe lidskou podobu vtělováním, nebo zhmotněním se, a měli s pozemskými ženami poměr (Genesis 6:1-2). Děti tohoto křížení byly násilné, známé jako Nephilim a Boží zloba vedla k první apokalypse doložené z různých záznamů po celé zemi, včetně Bible, jako Celosvětová potopa.
(pozn. Slovo Nephilim je ve většině překladů hebrejské Bible volně přeloženo jako obři. Některá židovská vysvětlení je interpretují jako hybridní syny padlých andělů ( polobohů ).
Číslovka šest je v písmu spojována s lidskou nedokonalostí, neposlušností, vzdorem. Povšimněme si, že často se v Bibli číslo šest týká nedokonalého člověka, jako příklad můžeme uvést verš:
Genesis 6:5 I viděl Jehovah Bůh, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. 6 Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.
Šestá kapitola a šestý verš jsou výhradně o člověku a jeho nedokonalosti a minutí se cíle.
Jak jsme četli, Bůh, náš Stvořitel byl místy až velmi nepříjemně překvapen, co se to s lidskými syny a dcerami děje. Poprvé velmi litoval, že učinil člověka. Přesto, že ve své mysli měl dopředu všechny varianty nápravy člověka, pokud selže cokoli z jeho stvořitelských plánů, byl raněn, jaké množství vzdoru a tělesnosti cloumá s člověkem. Jak je zranitelný, ovlivnitelný, schází mu pevná vůle a smysl pro právo a spravedlnost. A to platí do dnes.
Člověk potřebuje pro svůj život a chování pravidla, předpisy, zákony, protože bez nich snadno sklouzne k hříchu a jedná proti přirozenému Božímu zákonu a vlastnímu svědomí.
NOE
Božímu obraznému srdci naštěstí přinesl útěchu člověk přímý a zásadový, Noe (Genesis 6:9; 7:1). Dobře vedl svou rodinu, jeho manželka i synové se svými ženami se prokázali, jako poslušní a bohabojní. Noe dal lidskému pokolení novou naději. Když Bůh uvedl na zem potopu, bylo Noemu šest set let, opět šestky související s lidským pokolením, Noemův věk a šestý verš (Genesis 7:6). Podle údajů z rodokmenů zapsaných v Bibli došlo k potopě roku 1656 židovského kalendáře. Noe se narodil v roce 1056 a o 600 let později byla potopa.
Genesis 7:7 Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy.
Hned následující verš po šestém je sedmý, který se týká Boží záchrany a nové naděje na dokonalý, věčný život lidstva skrze Noema a jeho rodinu.
Bůh dostal nový impuls k budování dalších generací. Po potopě se změnilo mnoho věcí. Andělé již nesměli brát na sebe lidskou podobu, lidé se dožívali postupně již mnohem kratšího věku, zvířata začala být plachá, střídání ročních období byla spojena s většími rozdíly teplot, proto bylo umožněno člověku jíst i maso zvířat, aby v zimě, kdy nic nerostlo, lidé přečkali do období jara a nového plození přírody.
Noe po ustoupení vod a usazení se na zemi vzdal ihned Bohu Jehovah poctu a dal konečně Bohu důvod k radosti.
Genesis 8:20 Noe pak vybudoval Jehovovi Bohu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. 21 I ucítil Bůh libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
Genesis 9:1 Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.
Jen během těchto úvodních řádků této kapitoly se v nás mísí různé pocity. Cítíme beznaděj předpotopní doby, smutek nad tím, že se našla jen jedna rodina, která se stala základem naší civilizace, což je málo. Zrada Božích synů ukazuje, že svobodná vůle daná Bohem vytváří různé představy o řešení různých situací. Bůh neplánoval chování Božích synů, nijak je nenaprogramoval ke zradě. Vše se vyvinulo souběhem událostí a jejich momentálními rozhodnutími, které živí tvorové v danou chvíli přinesli, a to jak synové nebeští, tak i ti pozemští.
Vidíme, že označení člověka číslem šest je správné, důvodem je, že jsme se odpojili od Boha, který představuje číslo sedm, dokonalost. Sedmá kapitola bude o jeho Synu, Jehošuovi Kristu a naději, dokonalosti, pevné vůli, a hlavně lásce a milosrdenství. Než se ke Kristu dostaneme, musíme si projít šestou kapitolu, abychom pochopili, jak se Bůh ujal vedení člověka, jak vznikl Boží lid a jak byl Izrael odlišný od zbytku světa.
I po potopě se postupem času rozmohla špatnost a pro Jehovah Boha bylo náročné posilovat ty, kteří se projevovali jako spravedliví. Jak se rozrůstalo lidské pokolení Noemových synů se můžeme dočíst v Genesis v 10 a 11 kapitole.
Na zemi byl pouze jeden jazyk, možná také několik dialektů odvozených od tohoto jazyka, ale lidé si navzájem rozuměli. Satan se začal opět činit a jeho snaha vedla k tomu, že manipuloval s lidmi, a vytvářel v nich pocit jedinečnosti, tlačil na lidskou hrdost a ego. Vše vyvrcholilo touhou lidských synů panovat a být v roli bohů s mocí nad jinými syny, rody, čeleděmi, kmeny.
Genesis 11:1 Celá země byla jednotná v řeči i v činech. 2 Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. 3 Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. 4 Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ 5 I sestoupil Bůh, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. 6 Jehovah totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. 7 Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ 8 I rozehnal je Bůh po celé zemi, takže upustili od budování města. 9 Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Bůh Jehovah zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.
Vzhledem ke zrádnému srdci člověka a mocnému působení satana způsobil Bůh, že lidem změnil jazyky. Udělal to promyšleně, aby nenarušil jednotlivé kmeny. Lidé se pak začali rozptylovat po zemi a obydlovat vzdálenější končiny. Bylo tak možné působit na lidi odděleně, aby je okolní kmeny opět neztáhly ke špatnému. Bible říká ústy ap. Pavla, že „špatná společnost kazí dobré mravy“. (1 Korintským 15:33) A to bylo cílem nebeského Otce, aby se dařilo lidem, kteří o Bohu věděli. Bůh sledoval syny země a jejich pokolení.
ABRAHAM
Po potopě se v rodové linii Noema a jeho syna Sema narodili tito synové, Arfaxad, Kainan, Sala, Heber, Falek, Ragau, Seruch, Nachor, Terach a ten se stal otcem svého prvorozeného Abrama (měl ještě dva bratry), později známého jako Abraham, jehož jméno nese význam Otec množství.
Pro zajímavost, Abram se narodil 352 let po potopě. A jeho praděda, kterým byl Sem, syn Noema, byl ještě zástupcem předpotopní doby, kdy se lidé dožívali velmi vysokého věku. Mnozí z nich dokonce přežili své děti! Sem se mohl klidně potkat s Abrahamem, který se narodil ještě za jeho života, Sem zemřel v roce 2158 od stvoření Adama, dožil se asi 658 let.
Dlouhověkost dává i odpověď na Biblický zápis. Díky blízkosti k Adamově dokonalosti se dá očekávat, že si Adam nesl informace o dějinách lidstva velmi dlouho ve své mysli, díky ještě dobré tělesné výbavy. Tyto informace mohly být předávány po ose Adam, pak mohl převzít informační štafetu jeho syn Šét, pak Noe, Sem, Abrahám, Izák, Jakob, atd. a Mojžíš tyto informace pak zpracoval a dal do zápisu, aby nevymizely z paměti lidstva. Proto jsou tak přesné záznamy z dob před potopou a generacemi předpotopní doby. Dlouhověkost zajistila, že od Adama po Mojžíše postačilo, aby si informace předali pouze čtyři lidé, než doputovali k Mojžíši. Bůh tuto linii sledoval a díky svému Duchu byl Mojžíši nápomocen při tvorbě prvních Biblických knih. Jak šly generace od stvoření Adama můžeme vidět v následující tabulce.
Ale zpět: Patriarcha Abraham činil vše, co bylo v očích Boha dobré a přijatelné a našel skrze Boha správný směr pro svou životní cestu.
Genesis 12:1 I řekl Bůh Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
Jak Bůh slíbil, tak učinil. Věrnost Abrahama byla potvrzena krutou zkouškou, kdy Bůh poslal Abrahama do místa, které mu určil, aby obětoval svého syna Izáka. Tento příběh všichni dobře známe. Abrahamova věrnost, oddanost a důvěra v Boha byla vyzkoušena a Bůh dal Abrahamovi velká požehnání a učinil z jeho potomků rodovou linii, které vedla k vytvoření Božího lidu. Bůh žehnal jeho počínání, docházelo k jeho stěhování, měl konflikt s egyptským faraónem ohledně jeho ženy Sarai (Genesis 12:10-20), nakonec se Abraham usadil v zemi Kanaánské, kde byla úrodná zem. (Genesis 15:18-21) Jednalo se o velmi rozsáhlé území ležící dnes na území Iráku, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Izraele.
Abraham samozřejmě obýval pouze malou část tohoto území, Jozue mnohem později pak postupně vytlačil původní obyvatele za řekou Jordán a nakonec se usadil na celém území Kanaánu, to ale hodně předbíháme. Úrodnost Kanaánu je vidět na obrázku níže.
Genesis 13:14 Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Bůh Jehovah Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, 15 neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky.
Všimněme si jedné podstatné informace. Kanaánská země byla zaslíbena Bohem Abrahamovi a jeho potomstvu, ze kterého pak vzešel Boží lid Izrael. Když si to propojíme s pozdější dobou, kdy Mojžíš převedl Izraelity přes Rudé moře a Jozue pak přes Jordán do Kanaánu, Jozue vlastně přišel do země, která historicky byla pro ně určena a obsazena patriarchou Abrahamem již před zhruba 250 lety. Vrátili se tak do Bohem zaslíbené země a obyvatelé Kanaánu museli dobrovolně, nebo násilně toto území opustit, nepatřila jim. Neobešlo se to bez boje. Kdo odmítl ustoupit byl vytlačen, nebo vyhlazen.
Našla se ale také výjimka, kdy národ Gibeonitů uzavřel s Jozuem mírovou smlouvu a zůstal na svém území. Byť se to neobešlo s drobným podvodem ze strany Gibeonitů, Bůh nakonec pomohl Gibeonity ochránit, když byli napadeni pěti králi a učinil dokonce velký zázrak, když zastavil slunce, aby bylo možné vyhrát v bitvě. Bůh tak ukázal, že pokud se najde národ, který se mu podvolí, může získat i jeho ochranu.
Život patriarchů Abrahama, jeho syna Izáka a následně jeho syna Jakoba, kteří tvořili hlavní rodovou osu Božího lidu, by vydal na samostatné kapitoly.
Jákob – Izrael
Postupme dále a soustřeďme se na patriarchu Jákoba. Jákob byl synem Izáka a Rebeky. Jeho jméno se odvodilo od zvláštnosti při jeho narození, kdy se držel paty svého bratra Ezaua (Genesis 25:26). Jméno Ja’akov má totožný kořen s hebrejským slovem akev (עָקֵב, „pata“). Jméno by se proto dalo přeložit jako „Zachycující patu“, některé překlady však dávají jménu význam „úskočný“, kdy se klade důraz na povahový rys Jákoba, jako chytrého, obezřetného, pozorného. Jákob měl dvanáct synů, Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef a Benjamín. Z těchto synů dal Bůh vzniknout Božímu národu, když Jákoba přejmenoval na Izrael, což v překladu znamená Bůh bojuje nebo Bůh zápasí.
S Jákobovým jménem, coby „paty“, souvisí boj Izákových synů o právo prvorozeného. Ezau se prvorozenství vzdal, když unaven z práce vyměnil prvorozenství za mísu čočky, kterou si Jákob připravil (Genesis 25:29-34). Něco takového je v Božích očích odsouzeníhodné. Sled událostí pak vedl k tomu, že Jákob dostal požehnání pro prvorozeného od Izáka v domnění, že požehnání dává Ezauovi. Bůh to pak respektoval vzhledem k tomu, že Ezau své prvorozenectví vyměnil za trochu jídla. O tomto nevěděl nikdo, pouze Ezau Jákob a Bůh. Mezi bratry vznikla nenávist a Ezau chtěl vzít Jákobovi život. Matka Rebeka, aby předešla neštěstí, poslala Jákoba do země Chárán za svým bratrem Labanem, a otec Izák si přál, aby si tam našel ženu. Po cestě si Jákob začal uvědomovat, že touží mít trvalý vztah s Bohem. (Genesis 28:16-22)
Jákob sloužil u Labana dvacet let. Získal od Labana dvě dcery Leu a Ráchel, dvě služky Bilhu a Zilpu, zplodil děti, vysloužil si velký majetek v podobě zvířectva a množství drahých kovů. Po neshodách s Labanem a následně po vzájemném usmíření, ke kterému dopomohl i samotný Bůh, vyšel Jákob vstříc svému otci Izákovi a svému bratru Ezauovi, vracel se domů. Po cestě se s bratrem usmířil a usadil se v Kanaánu blízko města Šekem. Tam měl konflikt s obyvateli Šekemu a po válce mezi jeho rodem a rodem Šekema odcestoval na příkaz Boha do Bét-elu. (Genesis 34 kap.)
V Bét-elu se Jákob usadil, postavil oltář a zde s ním Bůh rozmlouval a přejmenoval ho na Izrael. (Genesis 35:10) Zde se pak narodil poslední ze synů Benjamín, který uzavřel základ pro vznik Božího lidu.
Genesis 35:23 Synové Ley: Jákobův prvorozený Rúben, Šimeón, Lévi a Juda, Isachar a Zabulón.
24 Synové Ráchel: Josef a Benjamín.
25 Synové Rácheliny služky Bilhy: Dan a Neftalí.
26 A synové Leiny služky Zilpy: Gád a Ašer.
Možná se podivujeme, že Jákob měl poměr se čtyřmi ženami, a přesto měl Boží schválení. Bůh byl v té době, kdy se jednalo o rychlé rozmnožení jeho lidu, velmi tolerantní, dokonce Jákobovi pomáhal, aby jeho synů, kteří se stali zásadními pro další vývoj Božího lidu, bylo co nejvíc. Proto také pomohl Ráchel, aby otěhotněla, přesto že byla neplodná. Jákob totiž chtěl za svou ženu, kterou opravdu velmi miloval, právě Ráchel, ale žel nebyla prvorozenou dcerou Labana, prvorozená byla Lea. Proto Jákob sloužil u Labana dvakrát sedm let, aby si mohl odvést obě jeho dcery. Během let pak docházelo k různým situacím, které vyústily, že měl Jákob poměr i se služkami jeho manželek Bilhou a Zilpou, se kterými zplodil děti. Tak se naplnil počet Jákobových synů, ze kterých bylo dvanáct kmenů Izraele. Ze záznamu z písma o chování a jednání Ley a služek se dalo vyčíst, že Jákob miloval pouze Ráchel, které po její smrti při porodu Benjamína, postavil pamětní sloup. Místo, kde byla pochována se jmenuje Betlém.
V životě Izraele (Jákoba) se odehrál zásadní příběh, který významně změnil cestu k posílení budoucího Božího lidu. Cesty Boha Jehovah, našeho nebeského Otce, jsou někdy pro nás pochopeny až s odstupem času. Mám bohaté osobní zkušenosti s různými situacemi, kdy se mi zdálo, že události, které se kolem mne děly, byly v můj neprospěch, abych s odstupem času pochopil, že byla má cesta řízena cíleně k dosažení stavu, který byl ve výsledku pro mě požehnáním. Přesně toto se stalo mladému Josefovi, nejoblíbenějšímu synu Izraele (Jákoba). Zestárlý Jákob dával najevo, že je mu Josef blízkým synem a v bratrech Josefa to vyvolalo až stavy nenávisti vůči němu. Bůh dal Josefovi najevo, že je s ním. Co se stalo?
JOSEF
Josef začal od Boha dostávat sny. Bůh sledoval plán, kdy potřeboval svůj lid posílit, aby se z kmenového uspořádání stal velký národ. Co se Josefovi zjevilo ve snu?
Genesis 37:4 Když jeho bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nedokázali s ním pokojně promluvit. 5 Jednou měl Josef sen a pověděl ho svým bratrům. Nenáviděli ho pak ještě více. 6 Řekl jim: Poslechněte si prosím sen, který jsem měl. 7 Hle, vázali jsme na poli snopy. Tu můj snop povstal a zůstal stát, a vaše snopy obcházely kolem a klaněly se mému snopu. 8 Bratři mu řekli: Opravdu budeš nad námi kralovat? Skutečně nám budeš vládnout? A nenáviděli ho kvůli jeho snům a kvůli jeho slovům ještě více. 9 Měl znovu jiný sen a vyprávěl ho svým bratrům: Hle, znovu jsem měl sen, a v něm se mi klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd.
10 Vyprávěl ho otci a bratrům. Otec ho okřikl: Jakýs to měl sen? Cožpak snad přijdeme já, tvá matka a tvoji bratři, abychom se ti klaněli k zemi? 11 Bratři na něho žárlili, ale otec to zachovával v mysli.
Josef dostal od Jehovy Boha prorocké sny. V bratrech to vyvolalo odmítavou reakci, i jeho otec to nechápal. Následující sled událostí je velmi silným příběhem a velkým poučením, jak náš nebeský Otec řídí dějiny k dosažení konkrétního cíle.
Ještě důležitá poznámka. Josef byl jedenáctým synem Izraele (Jákoba), ale sedmým narozeným z manželek, které nebyly otrokyněmi. Byl prvním, kterého porodila Ráchel, milovaná žena, která byla neplodná a kterou uschopnil Bůh. Ráchel pak měla ještě Benjamína, který byl nejmladším synem a sehrál svou úlohu v příběhu, který teď sledujeme. Co je zajímavé také je, že Josef nejmladšího bratra Benjamína poznal až v Egyptě. Když bratři prodali Josefa do otroctví, nebyl Benjamín ještě na světě.
Opět vidíme, jak má náš nebeský Otec situaci pevně v rukou. Sedmička zde sehrává svou dokonalou úlohu. Pojďme k příběhu.
Genesis 37:12 Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu. 13 Izrael řekl jednou Josefovi: Což nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, pošlu tě k nim. Řekl mu: Tady jsem. 14 Izrael mu řekl: Jdi se prosím podívat, jak se daří tvým bratrům a ovcím a přines mi zprávu. Tak ho poslal z chebrónského údolí a on přišel do Šekemu. 15 Když bloudil tou krajinou, potkal ho nějaký muž a zeptal se ho: Co hledáš? 16 Odpověděl: Hledám své bratry. Pověz mi, prosím, kde pasou. 17 Ten muž mu řekl: Odtáhli odsud, protože jsem je slyšel říkat: Pojďme do Dótanu. Josef šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu. 18 Oni ho viděli zpovzdálí, dříve než se k nim přiblížil, a záludně se proti němu domluvili, že ho usmrtí. 19 Říkali jeden druhému: Hle, mistr snů přichází. 20 Nuže pojďte, zabijme ho a hoďme ho do jedné z těchto cisteren a řekneme, že ho sežrala divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů. 21 Uslyšel to Rúben a zachránil ho z jejich ruky. Řekl: Nezabíjejme ho! 22 Dále jim Rúben řekl: Neprolévejte krev. Hoďte ho do té cisterny v pustině, ale ruku na něho nevztahujte. To řekl, aby ho vysvobodil z jejich ruky, aby ho přivedl zpět k jeho otci. 23 Jakmile Josef přišel k bratrům, svlékli z Josefa jeho suknici, tu bohatě vyšívanou suknici, kterou měl na sobě, 24 a vzali Josefa a hodili ho do cisterny. Byla to prázdná cisterna, nebyla v ní voda.
Tady se zastavme. Jak zde Bůh řídil situaci? Možná se zdá, že příběh plyne bez působení Otce, ale není to tak! Kdo ochránil Josefa? Byl to bratr Rúben, muž s největší autoritou, protože byl prvorozený, první ze všech bratrů, nejstarší a tudíž nejvíce respektovaný mezi bratry. Všichni jeho bratři ho uposlechli a ponechali Josefa v bezvýchodné situaci v jámě. Jenže nebeský Otec podnítil Judu, během doby, kdy jedli, aby Josefa z jámy vytáhli a prodali ho kolemjdoucím obchodníkům.
Genesis 37:26 Tu řekl Juda svým bratrům: Jaký zisk z toho bude, když zabijeme svého bratra a utajíme jeho krev? 27 Pojďte, prodáme ho Izmaelitům, ale svou ruku na něho nevztahujme; vždyť to je náš bratr a naše tělo. Bratři Judu poslechli. 28 Když procházeli kolem midjánští obchodníci, vytáhli a vyndali Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelitům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta.
Boží plán na růst izraelských kmenů ve velký národ pokračuje. Co se honilo Josefovi v hlavě se můžeme jen domnívat. Situaci sám nechápal, zdálo se, jako by ho Bůh opustil.
Bratři se vrátili zpět ke svému otci Jákobovi a řekli mu, že Josefa usmrtila divoká zvěř. Jako důkaz otci ukázali jeho kus oděvu, který Izrael poznal. Žil tak v omylu, že Josef nežije. Obchodníci Midjánci mezi tím prodali Josefa dál do Egypta faraonovu dvornímu úředníku Potífarovi, veliteli tělesné stráže.
Nebeský otec mocně na Josefa působil.
Genesis 39:2 A Bůh byl s Josefem, a proto byl úspěšný člověk. Zůstal v domě svého egyptského pána. 3 Jeho pán viděl, že Bůh je s ním a že všemu, co dělá, Bůh dopřává v jeho rukou úspěch. 4 Josef nalezl v jeho očích milost a sloužil jemu samému. Potifar ho ustanovil nad svým domem a všechno, co měl, svěřil do Josefových rukou. 5 A od té doby, co ho ustanovil nad svým domem a nade vším, co měl, Bůh kvůli Josefovi Egypťanovu domu žehnal. Boží požehnání bylo na všem, co měl, jak v domě, tak na poli. 6 Všechno, co měl, zanechal v Josefových rukou a nestaral se s ním o nic kromě chleba, který jídal. Josef byl krásné postavy a krásného vzhledu.
A satan si toho všiml a zosnoval plán. Na Josefa přímo nemohl, tak to udělal stejně jako v případě Adama a Evy. Vyslal ženu, aby se pokusil překazit Boží plány a téměř se mu to povedlo.
Genesis 39:7 Stalo se po těch věcech, že žena jeho pána pozvedla k Josefovi oči a řekla: Lehni si se mnou. 8 On však odmítl a ženě svého pána řekl: Hle, když jsem zde, můj pán se nestará o to, co se v domě děje, a všechno, co má, svěřil do mých rukou. 9 Nikdo není v tomto domě větší než já a nevyňal z mé správy nic kromě tebe, protože jsi jeho žena. Jak bych mohl spáchat takové zlo a zhřešit proti Bohu? 10 I když mluvila k Josefovi den co den, neuposlechl ji, aby k ní ulehl a byl s ní. 11 Jednoho dne přišel do domu, aby dělal svou práci, a nikdo z domácích v domě nebyl. 12 Tu ho uchopila za oděv se slovy: Lehni si se mnou! Zanechal svůj oděv v její ruce, utíkal a odešel ven. 13 Když viděla, že zanechal svůj oděv v její ruce a utekl ven, 14 svolala své domácí a říkala jim: Podívejte, přivedl nám hebrejského muže, aby s námi laškoval! Přišel ke mně, aby se mnou ležel, ale hlasitě jsem křičela. 19 Když jeho pán slyšel slova své ženy, která mu říkala: To a to mi tvůj otrok udělal, vzplanul hněvem, 20 vzal ho a uvrhl ho do věznice, do místa, kde byli vězněni královští vězni. Tak se tam ocitl ve věznici. 21 Ale Jehovah Bůh byl s Josefem a rozprostřel nad ním milosrdenství a dal mu milost v očích velitele věznice. 22 Velitel věznice svěřil všechny vězně ve věznici do Josefových rukou, takže řídil všechno, co se tam dělalo. 23 Velitel věznice nedohlížel na nic, co bylo v jeho rukou, protože Bůh byl s ním. Co Josef činil, tomu Bůh dopřával úspěch.
Všimli jsme si typické satanovy strategie? Používá ji do dnes. Intriky, lži, falešné obvinění, zneužití moci. I ve vězení působil Josef velmi zodpovědně a velitel věznice ho využíval, protože mu důvěřoval. Do vězení se dostali faraonovi dvorní úředníci pekař a číšník. Ti měli sny, které jim Josef dokázal vyložit. Pro ty úředníky to dopadlo různě, pekař zemřel a číšník byl osvobozen, a Josef se tak zapsal do povědomí veliteli věznice, jako člověk s darem vykládání snů, kdo je s Bohem. Josef prosil tehdy faraonova číšníka, aby se za něj přimluvil u faraona, ten na to ale zapomněl. (Genesis 40 kapitola)
Od této události uběhly dva roky, když sen tentokrát dostal faraon.
Genesis 41:1 Po dvou letech se stalo, že farao měl sen: Hle, stál u Nilu. 2 Vtom z Nilu vystoupilo sedm tučných krav krásného vzhledu, které se pásly v sítině. 3 A tu za nimi z Nilu vystoupilo sedm jiných krav, ošklivého vzhledu a vychrtlých, a postavily se vedle krav na břehu Nilu. 4 A ty vychrtlé krávy ošklivého vzhledu sežraly těch sedm tučných krav krásného vzhledu. Pak farao procitl. 5 Nato usnul a měl druhý sen: Hle, na jednom stéble vyrůstalo sedm klasů, plných a pěkných. 6 A hle, za nimi vyráželo sedm klasů řídkých, spálených východním větrem. 7 A ty řídké klasy pohltily těch sedm klasů plných a silných. Farao procitl a hle, byl to sen. 8 Ráno byl jeho duch rozrušen. Dal si tedy zavolat všechny egyptské kouzelníky a mudrce. Farao jim vypravoval své sny, ale nebyl, kdo by je faraonovi vyložil. 9 Tu k faraonovi promluvil vrchní číšník: Musím dnes připomenout své hříchy: 10 Farao se rozhněval na své otroky a dal mne a vrchního pekaře do vazby v domě velitele tělesné stráže. 11 Téže noci jsme měli sen, já i on. Každému z nás se zdál sen, který měl svůj význam. 12 Byl tam s námi hebrejský mládenec, otrok velitele tělesné stráže. Jemu jsme je vyprávěli a on nám naše sny vyložil. Každému vyložil jeho sen. 13 A jak nám je vyložil, tak se stalo: mě farao do úřadu vrátil a jeho pověsil. 14 Farao si dal zavolat Josefa. Rychle ho přivedli ze žaláře. Oholil se, vyměnil si oděv a přišel k faraonovi. 15 Farao Josefovi řekl: Měl jsem sen a není, kdo by ho vyložil. Ale o tobě jsem slyšel, že když vyslechneš sen, můžeš ho vyložit. 16 Josef faraonovi odpověděl: Ne já, ale Bůh dá odpověď k faraonovu prospěchu.
Bůh se opět ujal svého plánu a Josefa podpořil. Všimněme si, že to trvalo dva roky!! To je dost dlouhá doba! Kolik trpělivosti musíme poskytnout Bohu, než se ujme napřímit naše cesty. Důvody můžou být různé, možná čeká na vhodnou dobu, konkrétní situaci. Nesnaží se o zmanipulování a zneužití své moci a pravomoci k dosažení nepoctivého výsledku. Vše se děje ve svůj čas, až různé okolnosti dovolí provést určitou změnu v našem životě. Je to o víře a trpělivosti. Trpělivost můžeme projevit i při čtení těchto řádků, možná se nám zdá kapitola dlouhá. Cílem této kapitoly je, pochopit, jak se budovala celá linie od patriarchů, až k Božímu lidu, kterého se Bůh plně ujal a stanovili mu jasná pravidla, ve kterých se odráží Boží svátost. Co se dělo dále?
Z OTROCTVÍ K MOCI
Genesis 41:28 To je to, co jsem řekl faraonovi: Bůh faraonovi ukázal, co bude dělat. 29 Hle, přichází sedm let velké hojnosti po celé egyptské zemi. 30 Po nich však nastane sedm let hladu a v egyptské zemi bude všechna ta hojnost zapomenuta; hlad bude zemi ničit. 31 Pak nebude v zemi znát nic z té hojnosti kvůli hladu, který bude potom, protože bude velmi tíživý. 32 A sen se faraonovi opakoval dvakrát, protože ta věc je Bohem pevně stanovena a Bůh ji pospíchá vykonat. 33 Nuže tedy, ať si farao vyhlédne rozumného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí.
Genesis 41:39 Farao tedy řekl Josefovi: Potom, co ti Bůh dal toto všechno poznat, nikdo není tak rozumný a moudrý jako ty. 40 Ty budeš nad mým palácem a podle tvých příkazů se bude řídit všechen můj lid. Budu tě převyšovat pouze trůnem. 41 Dále farao (Senusreti III) Josefovi řekl: Hle, ustanovil jsem tě nad celou egyptskou zemi. 42 Nato farao sňal z ruky svůj pečetní prsten a dal ho na ruku Josefovu, oblékl mu roucho z jemného plátna a na jeho šíji vložil zlatý řetěz. 43 Potom ho dal vozit ve svém druhém voze a provolávat před ním: Na kolena! Tak ho ustanovil nad celou egyptskou zemí. 44 Farao ještě Josefovi řekl: Já jsem farao. A bez tebe nikdo v celé egyptské zemi nezvedne ruku ani nohu. 45 Farao dal Josefovi jméno Safenat Paneach a dal mu za ženu Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Pak Josef vyšel procestovat egyptskou zemi. 46 Josefovi bylo třicet let, když stál před faraonem, egyptským králem. Pak Josef vyšel od faraona a procházel celou egyptskou zemí.
To je obrat! Z vězně rovnou druhým vládcem světa! Od prvního snu, který Josef dostal ještě jako sedmnáctiletý kluk a který se týkal jeho bratrů, uplynulo 13 let. Třináct let připravoval Bůh Josefa na tento úkol, stát se jedním z nejmocnějších lidí světa, kdo zásadním způsobem ovlivní dějiny Božího lidu. Třicetiletý Josef Boha nikdy nezklamal, i když se satan o to snažil. Když Bůh Jehovah řídí své záležitosti skrze svého svatého Ducha, nikdo nemůže změnit běh dějin, pouze on sám a ti, které sám pověřil.
Nyní si řekneme, jak se splnil Josefův sen, který vyložil svým bratrům i svému otci.
Události na zemi se staly přesně, jak Bůh předpověděl. Nejdříve bylo sedm let hojnosti, pak nastal hlad a bída. Josef v prvních letech vytvářel zásoby, které pak bohatě prodal během let neúrody. (Genesis 41:47,57)
Tato bída přiměla Izraele (Jákoba), aby vyslal své syny do Egypta pro obilí. Poslal je všechny, doma si nechal pouze nejmladšího syna Benjamína. Bratři přišli do Egypta a Josefa nepoznali, Josef je však poznal. Bratři se mu poklonili až k zemi, přesně, jak bylo Josefovi zjeveno ve snu, když mu bylo třináct let. Sen se do puntíku vyplnil. (Genesis 42:6-9)
Josef chtěl své bratry poučit, proto se k nim nechoval ihned přátelsky. Vymyslel na ně lest a označil je za zvědy. Bratři se omlouvali, že nejsou zvědové, že jsou syny jednoho otce, že nejmladší zůstal s Otcem a jeden již není. Josef svého pokrevního bratra Benjamína nikdy neviděl, narodil se během Josefova pobytu ve vězení. Proto když nejmladší chyběl, nařídil, aby jeden z jeho bratří přivedl Benjamína a ostatní vsadil do vězení. Tam je ponechal tři dny, pak přišel s novým požadavkem, protože si uvědomil, že jeho otec a jeho zem potřebuje obilí. Nechtěl zřejmě riskovat, nebyl si jist, jak jsou na tom v domě jeho otce Jakoba. Vyslal tedy všechny se zásobou obilí a ponechal si jednoho ve vězení. Bratři se vrátili domů, vše sdělili Jákobovi, svému otci. Po velkém váhání a strachu Jákoba o Benjamína se bratři vrátili do Egypta, aby doplnili zásoby obilí a ukázali Benjamína Josefovi. Pak následoval slet událostí, které je dobré si samostatně přečíst v Genesis kapitolách 43, 44, 45. Josef své bratry pořádně vyzkoušel, až sami pochopili, že všechny stresující události, které se seběhly během krátké doby, jsou trestem za Josefovu prolitou krev (jak si mysleli) a že Bůh tak na nich vykonává trest. Konec příběhu je jedním z nejemotivnějších událostí celého písma.
Genesis 45:3 Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili. 4 Josef je proto vyzval: „Přistupte ke mně.“ Když přistoupili, řekl jim: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. 5 Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. 6 V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. 7 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. 8 A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. 9 Putujte rychle k otci a řekněte mu: »Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně. 10 Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé. 11 Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho, co je tvé.« 12 Vidíte na vlastní oči, i můj bratr Benjamín to vidí, že jsem to já sám, kdo s vámi mluví. 13 Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem.“ 14 Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. 15 Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal. Teprve potom se bratři rozhovořili. 16 Do faraónova domu se donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři.“ Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům. 17 Farao tedy Josefovi řekl: „Pověz bratrům: Učiňte toto: Naložte na soumary náklad a dojděte do kenaanské země, 18 vezměte otce a své rodiny a přijďte ke mně. Dám vám to nejlepší, co egyptská země má, a budete jíst tuk země. 19 Přikazuji ti, abys jim řekl: Učiňte toto: Vezměte z egyptské země pro své děti a ženy povozy, dovezte svého otce a přijďte. 20 Nelitujte ze svých věcí ničeho, protože budete mít to nejlepší z celé egyptské země.“
Jak velké poučení pro nás! Někdy se nám zdá, že nás Otec opustil, že nedostáváme odpovědi na modlitby, jak bychom si přáli. Bůh nás ale neztrácí ze zřetele! Někdy to trvá déle, než situace, o kterou se modlíme dozraje. Učí nás to trpělivosti. Během času se buduje naše víra, Otec sleduje, jak jsme vytrvalí, jestli umíme jít svému nebeskému Otci naproti svým pevným postojem. Každým skutkem ukazujeme ďáblu, že jsme s Otcem, pokud žijeme v souladu s Bohem. Tím ďábla odsuzujeme a Otce posvěcujeme. Josef projevoval trpělivost a čekal, až přijde jeho čas. Nevěděl dopředu, co s ním Bůh zamýšlí, přijímal vše, jak to přicházelo a až zpětně si uvědomoval cestu, kterou mu Otec připravil. Bratrům pak v slzách vše vysvětlil a uklidnil je, aby si nedělali výčitky.
Jaké bylo shledání s otcem Jákobem?
Genesis 46:29 Josef dal zapřáhnout do vozu a vyjel svému otci Izraelovi vstříc do Gošenu. Když se setkali, padl mu kolem krku a na jeho šíji se rozplakal. 30 Izrael Josefovi řekl: „Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ.“
Farao dal Izraelově rodině nejúrodnější část Egyptské země Gošen, kde mohli přebývat a dle Božího slibu růst do velkého národa. (Genesis 47:6)
Než Izrael skonal, dal požehnání Josefovým synům. O mladším synu Efraimovi promluvil jako o Bohem požehnanějším, než o starším Manasesovi. Efraim bude sehrávat vzhledem k budoucnosti důležitější úlohu. Doslova řekl: „Vím, synu, vím. Také on (Manases) se stane lidem a také on vzroste. Jeho mladší bratr jej však přeroste a jeho potomstvo naplní pronárody. Josefovi se to nelíbilo, ale nakonec to přijal.
Izraelovi bylo 130 let, když vstoupil jeho rod do egyptské země, v zemi žil ještě sedmnáct let, než ve svých 147 letech zemřel. Izrael požádal Josefa, aby nebyl pohřben v egyptské zemi, ale v zemi praotců, odkud přišel, byl tak uložen do jeskynní hrobky v kananejské zemi, kde byl i jeho otec Izák s manželkou Sárou, jeho matkou a další z praotců. Později požádal o totéž Josef a byl skrze Mojžíše a pak Jozua přenášen, až ho pak Jozue pohřbil v půdě, kterou koupil kdysi otec Josefa Jákob. Tak moc všem záleželo, aby nebyli pohřbeni v zemi, která patřila satanovi, ale v zemi zaslíbené Bohem. (Židům 11:22, Genesis 50:25, Jozue 24:32)
Izrael na sklonku života vyznal Bohu vděčnost a projevil také vděk a podíl andělovi, který ho na jeho životní dráze doprovázel. Pro mě není pochyb o kom mluvil.
Genesis 48:16 Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil, ať požehná těm chlapcům. Ať se v nich hlásá mé jméno a jméno mých otců Abrahama a Izáka; ať se nesmírně rozmnoží uprostřed země.“
Bůh používal anděla, který se staral po celý běh dějin o ty, kteří byli Bohu oddáni. V pozdější době, kam míříme, byl tento anděl v ohnivém keři, také v oblakovém sloupu a doprovázel a ochraňoval stále Boží lid.
Za zmínku stojí také prorocký výrok otce Izraele, kde předpovídá, že z kmene Juda vzejde muž, kterého budou poslouchat lidé po dlouhé generace.
Genesis 49:10 Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od jeho nohou, dokud nepřijde ten, kterému patří a jehož budou poslouchat národy.
Celá kniha Genesis je časosběrným snímkem o stvoření vesmíru, země, života na ní, o problémech předpotopních obyvatel země, o Noemově rodině, která díky věrnosti Bohu přežila celosvětovou potopu. Pak nastalo období praotců Abraháma, Izáka, Jákoba, kterého Bůh přejmenoval na Izrael a jeho dvanácti synů, z nichž Josef byl Bohem pevně uchopen a pomohl tak, získat významné postavení v Egyptě, které sehrálo důležitou úlohu při budování a rozrůstání Božího lidu. Smrtí Josefa končí první kniha Mojžíšova, neboli Genesis.
EXODUS
Následující kniha Exodus nás seznamuje s dějinami, které se odehrály po smrti Josefa a také faraona, který byl příznivě nakloněn Izraeli. Jak již název knihy napovídá, hlavní nosnou myšlenkou je exodus (vyjití) Izraelitů z Egypta.
Po smrti Josefa se Izraelský lid dostával pod tlak nového egyptského faraona. Důvodem bylo, že se díky Bohu Jehovah lidu velmi dařilo a pod blahobytem se lid množil rychleji než Egypťané. (Exodus 1:7) To způsobilo, že egyptská moc začala velmi utlačovat Boží lid, dokonce bylo nařízeno, aby byli usmrceni narození chlapci, aby izraelité existenčně neohrožovali Egypt. Od smrti Josefa uplynulo 64 let, když se narodil Mojžíš. Áron, budoucí velekněz izraelitů, měl již tři roky. Jméno Mojžíš se dá přeložit jako „Vytahující“, souvisí to s jeho narozením, kdy jeho matka, aby ho uchránila před smrtí, ho umístila do upraveného koše z rákosového proutí, a nechala novorozence v rákosí na břehu řeky Nil. Věděla, že v tu dobu bude u řeky faraonova dcera se svým služebnictvem. Ta nakonec dítě vytáhla z vody a když viděla, že je to pohledný chlapec, ujala se ho. Celý příběh můžeme číst v knize Exodus ve druhé kapitole. Jméno dala dítěti právě faraonova dcera a postarala se, aby byl chlapec vychováván a vzděláván u faraonova dvora. Opět vidíme, jak se Bůh staral o běh dějin.
Když později proběhly události kolem usmrcení Egypťana, který týral jeho spolubratry, následnému útěku Mojžíše z Egypta do Midijanu, kde si našel manželku Siporu, objevil se Mojžíši Bůh Jehovah zastoupený andělem v hořícím keři, aby Mojžíše nasměroval přesně k úkolům, které navždy osvobodily Boží lid z egyptského otroctví. Další, celosvětově nejznámější příběh lidských dějin známý jako Deset ran na Egypt se odehrál jako boj, mezi satanem a Bohem Jehovah. Příběh je velmi obsáhlý a vyžádal by si i samostatnou kapitolu, protože se seběhlo mnoho událostí, které ovlivnily každého člověka, který v té době žil. Nebudeme se podrobně zabývat jednotlivými ranami, příběh si můžeme přečíst samostatně. Ve stručnosti: Bůh chtěl, aby vše proběhlo mírovou cestou, a proto Mojžíš s Áronem žádali faraona (Thutmose III), aby propustil Boží lid, aby mohl tento lid odejít z Egypta a sloužit svému Bohu v poušti (Exodus 5:1). To, jak víme se nesešlo s faraonovou vůlí. Proto proběhl souboj Bohů a Egypt byl zasažen deseti ranami z nichž poslední, kdy zemřely všechny prvorozená zvířata a prvorozené děti Egypta, dovedla zlomeného faraona k rozhodnutí, že Izrael mohl odejít za svým Bohem, aby mu mohl sloužit. Aby mohly přežít děti izraelitů při poslední ráně, musela každá domácnost potřít veřeje a nadpraží dveří krví z berana. Bůh použil symbol krve, aby svůj lid začal vyučovat o potřebě vykoupení. Byl to první velký krok vedoucí k pochopení, že Boží lid se může ke svatému Bohu přibližovat pouze tehdy, pokud bude očištěn krví. Celá událost vedla k zavedení oslavy Pesach, kterou ukončila až oběť Božího Beránka, Jehošuy Krista. (Exodus 12 kap.)
Co poučného plyne z celého příběhu o souboji Boha a bohů?
Ještě se nikdy nestalo, pokud pomineme potopu světa, aby Bůh Jehovah takovým výrazným způsobem zasáhl do lidských dějin souvisejících s právě se rodícím Božím lidem. Byl to první velmi výrazný krok, který se promítl do všeho podstatného dění Izraele. Izraelité poprvé viděli obrovskou moc svého Boha, a to v míře, o které se jim ani nezdálo. Jejich bezvýchodná situace v Egyptě se změnila během několika dnů v souběh událostí, které mohli sledovat s údivem. Nikdo z nich se nijak zvláště nepřičinil k vývoji situace, stali se přihlížejícími svědky souboje dvou mocí a toto divadlo se pro mnohé z nich stalo i osudným, kvůli nedostatku víry a úcty k Bohu zachránci. Všechny zázračné rány, které přicházely po jedné na Egypt vzbudily v izraelitech sebedůvěru a hrdost, že Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Josefův, podle slibu, který dal praotcům se ujímá vlády, vztahuje ochrannou ruku nad svůj lid a přebírá iniciativu do té doby nevídanou. Pro všechny přítomné to znamenalo, že uviděli Boží svatou moc, a to vedlo k závazku všech přítomných vzhledem k událostem, které po vyjití z Egypta následovaly. Není možné být podílníkem na událostech svatého Boha a stát pak za pár dní stranou Egypta v bezpečí a hřešit proti Bohu. To prostě není možné bez následků! Izraelité byli na prahu stát se svatým národem a čekal je synovský svazek prvorozeného s Otcem Jehovah. (Exodus 4:22). Mojžíš byl vůdcem Izraele, Áron byl ustanoven jako jeho pomocník a mluvčí, také jako svědek všech událostí a později jako velekněz spolu se svými syny.
Izraelité vyšli z Egypta s velkou skupinou i egyptského obyvatelstva, které uvěřilo ve Stvořitele. Z Egypta si nesli s sebou velké bohatství, množství zvířat, ve spěchu nestačili udělat kvašený chléb a dali tak vzniknout nekvašeným chlebům, které jim po staletí obřadně připomínaly spěšný odchod z Egypta (Exodus 13:5-9). Velká smíšená skupina mohla mít, podle odhadů, více než dva milióny živých duší. Bůh se postaral o svůj lid a pro ochranu umístil anděla do oblakového sloupu, který je následoval ve dne i v noci (Exodus 13:21,22). Izrael čekal největší zázrak, tím byl přechod přes Rudé moře.
Faraonovo ego a tvrdost srdce rozpoutalo hon na Izrael. Vydal se za Izraelským národem s vojskem, které čítalo šest set vozů na každém z nich byli tři Egypťané. Izraelci, když uviděli faraonova vojska, velice se zalekli a začali Mojžíši vyčítat, do čeho je to dostal:
Exodus 14:10 Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Jehovovi. 11 A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? 12 Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“ 13 Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Bůh zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. 14 Jehova Bůh bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“
Ano, měli strach. Přesto, že zažili před pár dny projevy Boží moci, projevili slabou víru, jako by nepochopili, že nejsou sami. I nám se může stát, že v dnešní zoufalé době uvidíme bezvýchodnost. Izraelité viděli zázračné vysvobození a stejně jim viděné nedodalo potřebnou víru ve svého nebeského Otce. A my, máme úplné písmo, čteme jak Boží moc dbá o své syny a dcery, a přesto máme pochybnosti. Bez víry, není možné líbit se Bohu!
Židům 11:6 Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
Boží sliby pro čas konce se jistě všechny splní, a to na každém, kdo Bohu věří. Žijeme v historicky výjimečné době, je důležité, abychom vydrželi až do konce. Kristus řekl, že kdo vydrží až do konce, bude zachráněn. (Matouš 24:13; Marek 13:13; Římanům 10:13)
Události na pobřeží Rudého moře nabraly rychlý spád.
Exodus 14:20 a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblížili. 21 Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Bůh hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny.
Jaký úžas musel zavládnout v táboře Izraele! Lid se vydal po mořském dně, a jak apoštol Pavel napsal, byli všichni pokřtěni v Mojžíše. (1 Korintským 10:2)
Mojžíš, jako Bohem daný spasitel převedl Izrael z otroctví satanovy moci, pod moc Boha všemohoucího. Lid se vydal na cestu do Zaslíbené země. Bůh vyvolal v řadách Egypťanů zmatek, a když se vojska dostala dostatečně daleko do Rudého moře, dostal Mojžíš pokyn, aby pozvedl hůl a uzavřel vody moře. To pak pohltilo celou Egyptskou armádu, a jak písmo uvádí, nepřežil ani jediný voják, nepřežil ani faraon. (Exodus 14:28)
Exodus 14:30 Onoho dne zachránil Bůh Izrael z moci Egypta. Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany. 31 Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Jehovah na Egyptu. Lid se bál Boha a uvěřili Bohu i jeho služebníku Mojžíšovi.
O událostech této dávné minulosti existují dokumenty o nálezech pozůstatků po Egypťanech na dně Rudého moře. Archeologové objevili místo, kde Izrael prošel po mořském dně a dodnes se v tomto místě nacházejí části dvoukolých vozů, které vezly egyptské válečníky, dokonce i jejich ostatky.
Bůh po této události vedl promyšleně svůj lid do pustiny a nesměroval je na velkou pláň pod horou Sinaj. Během cesty, tři dny, po odchodu od Rudého moře, Bůh svůj lid začal vyučovat. Posloužila mu k tomu žízeň a nález vodní tůně s hořkou vodou. Nařídil Mojžíši, aby do vody vhodil dřevo a voda zesládla. Tehdy lid prošel první zkouškou víry a Bůh slíbil lidu, že ho bude podporovat a chránit, když mu budou věrní a poslušni jeho nařízení. (Exodus 15:22-27)
Po měsíci a půl putování pustinou došel Boží lid na velkou pouštní pláň Sin. Lid začal opět reptat proti Mojžíšovi a Áronovi. Vzpomínali na časy v Egyptě, kde měli plné stoly jídla a na útlak svého otroctví zapomínali. Tehdy Bůh učinil zázrak, když seslal na svůj lid křepelky a chléb z nebe – Manu. K Maně dostali pokyny a Bůh zavedl sedmý den, jako duchovní den odpočinutí zasvěcený Bohu. (Exodus 16 kapitola) Mana byla darem z nebe a vyskytovala se v pustině po čtyřicet let, než došel Izrael do Kanaánu pod vedením Jozua.
Boží lid zažil první boj, když byl napaden Amalekem. Tehdy Mojžíš poslal poprvé Jozua, aby za lid bojoval se svými muži a sám Mojžíš se podílel na průběhu bitvy tím, že na nařízení Boha musel uchopit svou hůl a držet ji pozvednutou, protože pokud by ji položil, vítězil Amalek se svým vojskem. Mojžíši pomáhal Áron a Chúr, kteří ho podpírali celý den, dokud Jozue nezvítězil. Takto došlo k propojení moci Boha se svým lidem.
Další zajímavostí je rozdělení kompetencí v rámci vedení a rozsuzování v Božím lidu. Na popud Jitra, tchána Mojžíše, byl poprvé zaveden systém řízení a rozsuzování problémů a záležitostí lidu (Exodus 18 kapitola). Na samotného Mojžíše, to bylo příliš velké sousto uhlídat vše kolem dění ve společnosti. Vytvořil tak strukturu řízení a vážné věci řešil sám osobně. Vidíme zde, jak se od vyjití z Egypta postupně utvářela společnost Božího lidu se svými prvními tradicemi jako byly oslavy Pesach, svátek stánků s nekvašenými chleby, zavedení sabatu, zázračná Mana, zavedení struktury vedení prostřednictvím hlavy a starších z lidu, první vítězný boj pod vedením Jozua a to je ještě před námi hlavní událost, kterou je desatero přikázání a vstoupení do smluvního vztahu s Bohem Jehovah.
Stalo se tak po třech měsících putování pustinou, když se lid usadil v poušti Sinaj u stejnojmenné hory Sinaj.
Exodus 19:5 a nyní, budete-li vpravdě poslouchat na můj hlas a zachovávat mou smlouvu, pak se mi stanete zvláštním pokladem nade všechny národnosti, neboť celá země patří mně,6ale vy mi budete královstvím kněží a svatým národem. Toto jsou slova, jež budeš vyslovovat k Izraelovým dětem.7A Mojžíš přišel a povolal starší lidu a předložil jim všechny tyto věci, jež mu Jehova rozkázal,8a všechen lid spolu odpověděl, i řekli: Vše, co Jehova promluvil, budeme činit. A Mojžíš slova lidu přinesl k Jehovovi zpět.
Celý Boží lid se musel obřadně očistit, vyprat své oděvy a dodržovat pokyny ohledně přiblížení se k hoře k její pevně stanovené hranici. Bůh začal dávat jasně najevo, že je svatým Bohem a nic nečistého nemá k němu přístup. Vše muselo proběhnout podle Božích pokynů jinak hrozil trest nejvyšší. Přistoupit blíže k hoře bylo povoleno až po zaznění signálu z rohu. Po důkladné přípravě a posvěcení lidu promluvil Bůh přímo k lidu. Celá scéna vyvolává posvátnou bázeň, hora se třese, je slyšet polnice, z hory vychází dým a vše zahaluje oblak ve kterém je přítomen Bůh Jehovah. (Exodus 19 kapitola)
Pak Bůh poprvé pronáší znění desatera, skrze Mojžíše svému lidu. Lid prosí Mojžíše, aby mluvil on, báli se Boha a jeho projevů. Zapamatujme si, že poprvé desatero přikázání najdeme v písmu v knize Exodus ve 20 kapitole. V následujících kapitolách dostává Boží lid ustanovení, pokyny, zásady a způsoby chování, uspořádání mnoha záležitostí souvisejících se soužitím rodin a rodů, soudní ustanovení a útočištná města, majetkové vyrovnání, ustanovení ohledně otroků, obřadní ustanovení, odsouzení a odstranění čarodějnictví, zachování práv pro sirotky a vdovy, ustanovení ohledně zemědělské činnosti, hygienické předpisy, atd. Každá oblast života byla zohledněna a ustanovení byla ve prospěch lidu jak v oblastech duchovních, tak také majetkových, sociálních, hygienických a soudních. Boží svátost se zde promítla v každé činnosti Božího lidu a ten se odlišoval od okolních národů naprosto ve všem. Národ uzavřel s Bohem smlouvu a vzhledem k tomu, že právo a spravedlnost bylo zjemněno milosrdenstvím a láskou, mohl Boží lid žít ve společnosti, která zohledňovala jejich vzájemné nedokonalosti. Hřích byl desaterem jasně pojmenován a dodnes je desatero největším zákonem jaké kdy lidstvo obdrželo. Jeho dodržováním by byl na zemi ráj již dnes.
Smutný příběh, kdy Izraelité, když byl Mojžíš pro kamenné tabulky s desaterem na hoře Sinaj, si postavili zlaté tele je jen dokladem lidské nedokonalosti a nepochopitelné arogance některých jedinců, kteří za tento čin zaplatili svými životy. To je smutná kaňka na pozadí významných událostí, které se staly pro nás velkým varováním. Modlářství je smrtelným hříchem. Dnes můžeme spadnout do osidel modlářství tím, že ztratíme ze zřetele duchovní založení v našich životech a vystavíme na piedestál tělesné zájmy. Tělesnost pak plodí hřích. Nyní v čase konce je potřebné více, než kdy dříve, pěstovat v sobě duchovního člověka, abychom skrze tělesnost neobdrželi porušenost. Je to velmi náročné vzhledem k rozmanitostem zábavy všeho druhu. Každá zkaženost a špatnost je dostupná i malým dětem. Lidstvo ztratilo povědomí o morálce a úctě k autoritám. To plodí špatnost a nenávist už i mezi malými dětmi. Společnost je zkažená, myšlení lidí je silně pod vlivem démonského neoliberalismu. Všichni si procházíme džunglí bezbožností, kterým tento svět je. Ztráta hodnot, morálky, cti, bezzákonnost, otupělost, bezuzdnost, neposlušnost jsou projevem této doby. Udržujme svazky a pokoj mezi sebou bratři a sestry, podpírejme se, pomáhejme tam, kde můžeme, povzbuzujme svého ducha, abychom vytrvali až do konce.
Dokument: Přechod přes Rudé mořePokračování…