Kristus, Boží syn. Jehovah Bůh je svatý. 7.část

Posted on by Martin Maleňák
Spread the love
Počet zobrazení: 902

1 kapitola – Boží svátost
2 kapitola – Stvoření
3 kapitola – Boží zákon – Oko za oko, zub za zub…
4 kapitola – Patriarchát
5 kapitola – Svatostánek
6 kapitola – Izrael – Boží lid
7 kapitola – Kristus – Boží syn

Jehošua Kristus je svým významem největším z lidí, kteří kdy ovlivnili běh lidských dějin.
Přesto je velká skupina lidí, kteří nevěří, že by Kristus existoval.
Je Kristus reálnou postavou dějin?
Jaký měl Kristus vztah k Božímu slovu?

Zamysleme se. V době, kdy Bůh rozhodl, že pošle svého syna na zem, žili lidé v jednoduchém prostředí. Neexistovala elektrická energie pohánějící různé systémy od osvětlení pouličních lamp, přes pohánění strojů, knihtisku, počítačových systémů s digitálním uložením dat, propojených sítí počítačů po celé zemi. Když zapadlo slunce, byla prostě tma, jediný zdroj světla byly olejové lampy, svíce a louče. Každý si je považoval, protože nebylo prostředků nazbyt, lidé šetřili, aby pokryli své náklady na rodinu. Psalo se na papyrus, pergamen, na kůži zvířat, svaté knihy byly pouze v synagógách a u učenců své doby, pod dohledem. Prostý lid neměl Bibli, ani žádné jiné spisy, knihy neexistovaly. Informace se šířily nejčastěji ústním podáním a těch, kteří uměli číst a psát nebylo mnoho. Bůh právě do této doby pologramotných lidí, daleko před technickou revolucí, poslal svého syna, aby vykonal největší duchovní změnu, jaká byla v té době vůbec myslitelná. V době Kristově byli téměř všichni lidé věřící, existoval sociální tlak na poctivost, lidé nechtěli přijít o dobré jméno. Nedaly se tak snadno jako dnes falšovat záznamy, ani k tomu nebyl důvod vzhledem ke gramotnosti lidí a nedostupnosti prostředků k uchovávání psaného slova. Nebyl denní tisk, noviny, život běžel ze dne na den.
Kristus změnil běh věcí, přinesl Boží poselství, hlásal potřebu křtu, pokání, obrácení ze starých náboženských zvyklostí podporovaných farizeji, do nového systému Božího synovství a pravdy. Hlásal odpuštění hříchů, nutnost přijetí Krista, jako Božího syna. Podmínka uznání Krista, jako Božího syna byla dána přímo Bohem a několikrát také potvrzena jeho vlastním hlasem. Řekl, „naslouchejte mu ve všem“. Boží syn, svou moudrostí předčil všechny lidi, které potkal. Byl Božím obrazem svého Otce a našim příkladem k následování.

Kristus byl výjimečný, a jeho skutečnou existenci zapsali mnozí jeho současníci i jejich následovníci, a to z řad pohanů, židů i „křesťanů“! Pojďme si připomenout svědectví lidí, kteří v době rozmachu Kristova učení žili, nebo o jeho životě svědčili.

Svědectví z řad židů

Josef Flávius (37-100 n.l.), židovský historik.

„V té době vystoupil Ježíš, moudrý to člověk, pokud ho vůbec lze nazvat člověkem. Byl totiž původcem zázračných skutků, učitelem těch lidí, kteří rádi přijímají pravdu. Tak si získal mnoho židů a pohanů. Kristem byl tento. A když ho k naléhání našich předních mužů smrtí kříže potrestal Pilát, dále se ho drželi ti, kteří ho milovali. Zjevil se jim totiž třetího dne opět živý, jako božští proroci toto a tisíce jiných zázračných věcí o něm byly předpověděly. Dodnes nezaniklo pokolení těch, kteří se podle něj jmenují křesťany…“ (Židovské starožitnosti, XVIII. 3.3. Toto dílo vzniklo mezi r. 93 – 94 po Kr. a skutečnost Fláviových slov o Jehošuovi potvrdila mimo jiné i Jeroným a Eusebius ).

Jistý devadesátiletý židovský rabín Chvolson takto obhajuje existenci Krista Pána. Podle něj je nejstarší zprávou o Kristu v židovství spor Gamaliela II. se sestrou o dědictví po otci, který byl pro vzpouru popraven. Celý spor se odehrál v roce 71. Soudcem v této sporné věci byl křesťan, který chtěl rozzlobené strany usmířit. Oni však na shodu neslyšeli, neboť to prý jejich zákon nedovoluje. Na to jim soudce odpověděl, že zákon Mojžíšů byl zrušen a na jeho místo nastoupilo evangelium. Avšak slavný rabín Gamaliel se odvolal na slova Pána Ježíše z evangelia podle Matouše: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5:17)  

Mohli bychom ještě uvést sbírku židovských náboženských předpisů – Talmud . Doba vzniku některých jeho částí se klade od 2. – 5. stol. po Kr. Přestože tato sbírka velmi urážlivě a hanlivě píše o Jehošuovi, přece i to je důkaz, že židé o Kristu slyšeli, mnozí ho viděli, a tak nás utvrzují v našem přesvědčení, že Kristus existoval.

Svědectví z řad pohanů

List Publia Lentulla , velitele fénické legie v Palestině, římskému císaři, Tibériovi (†37 po Kr.)

„Buď pozdraven, císaři Tiberiu, od Publia Lentulla! Objevil se zde člověk, který, jak se zdá, je držitelem mimořádné moci. Lidé ho nazývají velkým prorokem. Jeho přívrženci ho nazývají synem Božím a jeho jméno je Jehošua Kristus. Skutečně každý den lze slyšet podivuhodné věci o tomto Jehošuovi. Jednou křísí mrtvé, jindy uzdravuje nemocné a celý Jeruzalém ho obdivuje pro jeho neobyčejné učení. Jeho vzezření: majestátní tvář vyzařující půvab, takže všechny, kteří se na něj dívají, proniká láska a současně i bázeň…

… Svými rysy, bleděmodrýma očima a zlatými vlasy, podobá se své matce, která je nejkrásnějším a nejpůvabnějším zjevem, jaký tam lze vidět. Jeho řeč je rozhodná, vážná, čistá a nelze jej napadnout. Je nejčistším výrazem ctnosti, a přitom svědčí o takové moudrosti, že převýší i největší spisovatele a vědce. V kázání je přísný, při vyučování něžný, láskyplný a neodolatelný. Chodí bosý a holohlavý. Zdaleka se mu posmívají, ale v jeho blízkosti se před ním chvějí. Ještě nikdo ho neviděl smát se, ale spíš plakat. Ti, se kterými se stýká, jsou dobří a zdraví. Při tom všem mě zlí lidé stále obtěžují, abych ho před tebou, veličenstvo, obžaloval, neboť jeho učení – podle jejich názoru – škodí tvé vážnosti, protože hlásá, že král i jeho poddaní jsou si před Bohem rovni. Očekávám tvůj rozkaz v této věci, abych ho mohl ihned provést. Buď zdravý! PUBLIUS LENTULLUS“

(List objevil francouzský vědec d´Antugny.)

 Tacitus (58-117), římský dějepisec. Pod titulem „Annales “ (Letopisy) kolem r. 115-117 po Kr. zpracoval dějiny římského císaře Tibérie, Kaligulu, Klaudia a Nerona. Vypráví tedy o událostech v r. 14 – 68 po Kr. O svalení Neronovy viny za požár Říma na křesťany píše:

„Aby tuto pověst Nero potlačil, jak viníky udával a nejvybranějšími muky trestal ty, kteří pro své hanobné skutky od lidu nenávidění a křesťany nazýváni byli. Původce tohoto jména byl za panování Tibérie od místodržitele Pontia Piláta popraven…“ (Annales, XV. 44) Suetonius (70 – 121) Za císaře Trajána byl vysokým státním úředníkem, za Hadriána císařským kabinetním sekretářem a také dějepiscem prvních 12 císařů. Při psaní životopisu císaře Klaudia říká, že Klaudius: „Židy pro Krista stále se bouřících vyhnal z Říma.“ (Vita Claudii, c. 25)

Svědectví Kristových následovníků

Logicky je zde záznam nejobsáhlejší. O Jehošuovi podává zprávu 27 spisů Nového zákona (NZ), psaných očitými svědky Kristova života nebo jejich žáky a jejich průvodců apoštolů. Dělíme je na historické knihy: 4 evangelia: podle sv. Matouše, sv. Marka. sv. Lukáše, sv. Jana a Skutky apoštolské. Poučné knihy: 14 listů sv. Pavla, 2 listy sv. Petra, 3 listy sv. Jana, jeden Jakubův a Judy. Jediná v podstatě prorocká kniha NZ je Apokalypsa nebo Zjevení sv. Jana. Kromě nich o Jehošuovi a Jeho učení psali i pozdější následovníci a zapisovatelé. Mezi jejich díla řadíme například. Učení Dvanácti apoštolů (Didaché) z r. 90, dopis Barnabášů z r. 100 po Kr., Dopisy Klimenta Římského (†97) ze stejné doby, 7 listů Ignáce Antiochijského (†107), spisy Polykarpa (†155), Justina, Ireneje, Origena, Tertuliána, Cypriána a pod.


Odkud víme, že to, co bylo napsáno v originále, se neztratilo a nebylo tam přidáno něco jiného, ​​o čem se dnes píše v Bibli? 
Přestože se nám původy Nového zákona nezachovaly, máme v současnosti mnoho důkazů, které potvrzují jejich pravdivost a jednotnost s dnešním biblickým textem. NZ byl totiž ručně opisován na tzv. rukopisy, které byly psány na papyrus, pergamen a zvířecí kůži.

Podle údajů z roku 1985 bylo zachováno 88 rukopisů (kodexů), napsaných na papyrech; na pergamenu bylo napsáno 274 majuskulových (s velkými písmeny, bez mezer a interpunkce) a 2795 minuskulových (s malými písmeny) kodexů a kolem 2200 lekcionářů. Nejčastěji se popisovala evangelia a Pavlovy dopisy. Čtyři velké kodexy – (knižní sbírky biblických spisů) jako: Sinajský (ze 4.stol.), Vatikánský (ze 4.stol.), Alexandrijský (z 5.stol.), a  Efrémů (z 5.stol.) obsahovaly původně celou Bibli, ale jen v Sinajském kodexu se zachoval celý Nový zákon a ve Vatikánském jeho velká část.

Kromě těchto jsou i kodexy novozákonní – jako Bezů Kodex z Cambridge ze 6. stol. Dalšími ještě staršími sbírkami textů jsou např. nepatrný rukopis Nového zákona, který objevily dvě anglické ženy, L. Smithová a Gibsonová v klášteře sv. Kateřiny na hoře Sinaj. Starým překladem Nového zákona je i syrský překlad Pešitho , který pochází ze 3. stol. po Kr. Kromě toho ve 2. stol. po Kristu napsal Syřan Tacián pro své krajany tzv.. Harmonii evangelií (tj. chronologické uspořádání evangelních zpráv), která se nám zachovala v překladech. Má název Diatessaron (gr. „evangelium ze čtyř“). Potom máme dva překlady Nového zákona z Egypta: tzv. Sahidický překlad pro Horní Egypt a  Koptický překlad pro Dolní Egypt. Oba pocházejí z řeckých rukopisů ze 3. a 2. století po Kr. A konečně zde je i prastarý latinský překlad NZ, tzv.. Itala , která již ve 2. století byla rozšířena v Římě, v severní Itálii, v jižní Francii a v severní Africe. Mezi starší latinský seznam knih NZ se považuje i  Muratoriho kánon . kolem r. 200. Z vědeckého pohledu je důležité, že pravdivost různých rukopisů dokazuje i archeologie. Např. ve 20. století byly objeveny papyrové rukopisy, jako např. Rylandův papyrus z roku 130 nl, Papyrus Chester Beatty z roku 155 nl., a  Bodnerův papyrus II z roku 200 nl.
Nejstarší zmíněný rukopis Johna Rylandsona , obsahující text z Janova evangelia 18 kapitoly ukazuje na fakt, že když rukopis pochází z roku kolem 130 nl, tak originál musí být starší, tedy zpráva se shoduje s Janovým evangeliem psaným o několik desetiletí dříve.

A teď důležité: 
Kdybychom všechny překlady porovnali, dozvěděli bychom se, že se obsahově shodují s dnešním textem Nového zákona! 
Vyvstává však i další otázka: „Dobře, ale ještě se nepohybujeme časově v době apoštolské, dělí nás od ní přes 100 let, zda-li se za tu dobu nemohlo něco porušit nebo dodat do NZ nějaké změněné učení?“ Odpověď je jednoduchá: krátce před koncem apoštolské doby (r. 100) a i po ní žilo mnoho následovníků Krista. Všichni ve svých dílech a listech uvádějí výroky z Nového zákona. Když všechny jejich citáty posbíráme a uspořádáme, můžeme z nich sestavit téměř celý Nový zákon. 
Příklad: Mučedník Justin (†165) v letech 120 – 140 po Kr. procestoval Asii a Evropu. Tvrdí, že na těchto cestách všude našel Nový zákon. A že to bylo totéž Písmo, jaké máme i my, vidět z jeho obsahu. Justin z něj cituje a vypráví: o vtělení a podivném narození Jehošuy, o hvězdě mudrců, o Janu Křtiteli a křtu Kristově, o uzdravování nemocných, o sporech s farizeji, o utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pána Jehošuy. Z toho je vidět, že Justin znal současná evangelia. Nebo Irené, v roce 180 se stal Lyonským biskupem. Ve svých dílech cituje asi 469 citátů z Nového zákona . Irené byl žákem Polykarpa a ten zase žákům sv. apoštola Jana. Proto je jisté, že tento horlivý biskup by nedovolil, aby do evangelií bylo vsunuto něco, co by odporovalo tehdejšímu, ale i současnému učení.

Podívejme se znovu na sborové spisovatele. Zmíněné dílo Didaché, napsané kolem r. 90 používá citáty z evangelia sv. Matouše, sv. Marka i Lukáše. Papiáš z Hieropoly, kolem r. 120 napsal spis „Vysvětlení výroků Páně“. Zachovalo se nám jen ve zlomcích, ale i z těch zlomků víme, že Papiáš znal obsah našich evangelií. Z toho je zřejmé, že křesťané krátce po roce 100 po Kr. znali evangelia, která jsou totožná se současnými našimi evangelii. Ale nebylo to jen po roce 100, ale ještě dříve! Vždyť evangelium sv. Matouše je 3-4 krát citováno v listu Klimenta Římského Korinťanům. Potom 3-4 krát v listu Barnabášově, šest krát v listu Polykarpa, 7-8 krát v listech Ignáce Antiochijského. Tedy tito spisovatelé znali evangelium sv. Matouše. Mimo to, věrohodnost a pravdivost Písma dosvědčují i ​​knihy Starého zákona, které na více místech prorokují o příchodu Mesiáše a Božího Syna, Pána Jehošuy. Kromě toho celkovou neporušenost textu SZ knih dosvědčil i nález svitků (1946) blízko Mrtvého moře (tzv. Kumránské svitky ). Mezi nimi se nacházely totiž všechny knihy SZ, kromě knihy Ester. Jejich datování je přibližně o celých 1000 let blíže originálu než kopie, ze kterých čerpaly dosavadní Bible! Povzbudivé je, že jsou téměř shodné a obsahují jen zanedbatelné rozdíly (např. různé výslovnosti). Příklad: Svitek Knihy proroka Izaiáše ( 1QIsª ) , který se našel v jeskyni č.1 potvrdil neobvyklou přesnost s dosud známým hebrejským textem z rukopisů 9. a 10. stol. po Kr. Pokud 1QIsª vznikl někdy mezi r. 125 – 100 př. Kr., je pozoruhodné, že i po 1000 letech si zachoval shodnost ve souhláskách se středověkými rukopisy!

O pravdivé historické hodnotě evangelií svědčí ještě jeden fakt. V evangeliích jsou zeměpisné údaje, popisy měst, paláců, bran, jezer, řek a tyto poukazují na dobu ještě před zničením Jeruzalémského chrámu a jeho okolí z roku 70. Jsou v nich podrobně popsána města a vesnice, které v židovských válkách  (66 do r.70) zcela zanikly. Z toho je jasné, že pisatelé zvláště 3 synoptických evangelií (Mt, Mk, Lk) museli psát evangelia ještě před rokem. 70 – tedy v době apoštolů. Proto jeden přední biblický archeolog, W. Albright, jednou napsal: „Dnes už s jistotou smíme říci, že neexistuje žádný důkaz, který by mohl být považován za doklad, že kterákoli kniha Nového zákona vznikla po r. 80 nl, tedy o celé dvě generace dříve (130 až 150), než udávají radikálnější kritici Nového zákona.“

Shrnutí
Je mnoho dokladů ze zdrojů věřících, ale i pohanských o existenci Krista, mesiáše, který dostal od Otce jméno Jehošua (význam: Jehova zachraňuje). Historické, vědecké a logické závěry nás vedou k posílení naší víry v Boží svatou osobnost Jehovova syna. Boží svátost se promítnula ve skutcích jeho syna, kdy Kristus mohl prohlásit, že kdo viděl Jeho (Krista), viděl Otce. Kristus je Božím obrazem, je jako odraz v zrcadle, abychom si uměli představit osobu našeho nebeského Otce, kterého vidět nemůžeme. Jen svatí, povolaní k nebeskému životu uzří Boha, jako nejvyšší možný dar, jaký si lze představit.

Jehošua (hanlivě nazván Jesus/Ježíš) je opravdu tím, za koho se vydával:
– naplnil stovky proroctví ze Starého zákona o Mesiáši, Božím Synu, který svou smrtí vykoupil celý svět z područí hříchu, satana a smrti
– „Tak je psáno, že Mesiáš bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu se bude všem národům, počínaje od Jeruzaléma, hlásat pokání na odpuštění hříchů.“ (Jehošuova slova apoštolům po vzkříšení, evangelium Lukáše 24:24)
– své Boží zmocnění a poslání od Otce dokazoval, že konal zázraky, léčil a křísil z moci Ducha svatého
– měl moc nad duchovní říší – „Když se setmělo, přinesli k němu mnohé posedlé zlými duchy a on slovem vyháněl duchy a uzdravoval všechny nemocné“ (Evangelium podle Matouše 8:16)
– moudrost prokázal svým vyučováním, byl nejlepším učitelem, používal podobenství, jako účinnou metodu k vysvětlení Božích věcí na základě situací z běžného života. Jeho kázání na hoře považují mnozí učitelé slova za nejpoučnější a obsahově nejkvalitnější sdělení všech dob
– Kristův rodokmen nám ukazuje, že pro Boha je původ velmi důležitý. Dbal o to, aby se narodil správným rodičům. Všichni, kdo se přímo podíleli na výchově Božího syna, byli shledáni Bohem jako spravedliví. Oba rodiče pocházeli z Davidova rodu z kmene Juda. Matka Marie prošla Božím výběrem, jako požehnaná mezi všemi ženami. Byli čistí, bezúhonní, bez vady. I příbuzní a rodiče Jana Křtitele Alžběta a Zecharjáš, byli bezúhonnými, spravedlivými lidmi, jak o nich píše Lukáš, dokonce pocházeli rodově z Áronových předků tj, z kmene Levitů. Proto Jan Křtitel byl vybrán jako ten, který připravil Kristu cestu, jako potomek Levitských kněží a syn významného kněze.

Zdroje:
Klimak, A. Kristus a dnešní člověk . Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 1934.
McDowell, J. Více než tesař . Praha: Advent, 1990.
Písmo svatého Starého a Nového zákona . Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 1996.
Mečiar, K. Životy Vítězů 4 . Bratislava: Paprsek, 2006.
https://www.spolocnostsbm.com/ (upraveno)

To, co jsme si nyní přečetli vede k posílení naší víry, že nevěříme v přelud, či lidskou fantazií vytvořenou postavu, ale v reálnou osobu Božího syna, který dodnes, dle svého slibu, působí na každého, kdo ho chce poznat. Poznání syna vede přes Jeho Otce, Boha Jehovah. Bůh v nás působí duchovní růst a rozhoduje, koho za synem pošle. Boha nemůžeme obejít, kdo to udělá, stává se činitelem bezzákonnosti, protože porušuje první přikázání. Uctívání patří výhradně Bohu, až to pochopíme a přijmeme, pošle nás Otec za synem a staneme se učedníky a napodobiteli Krista. Kristus nám zanechal vzor, jak máme přistupovat k duchovním odpovědnostem. Stejně jako On, máme i my milovat jeho Otce Jehovah Boha. Důležité je o tom nepochybovat, abychom mohli být vyslyšeni v modlitbách a Bůh mohl konat v nás své dílo. Vzpomeňme si na Zecharjáše, když zapochyboval před andělem Gabrielem, že jeho neplodná žena porodí syna, oněměl a oslepl do doby, než se mu syn narodil. Lukáš pak napsal, že u Boha není nic nemožné. I malá pochybnost vůči Božímu uspořádání a  Duchu svatému tj. moci od Boha, může vést k tomu, že nebudeme vyslyšeni. V tomto je nutné mít posvátnou úctu a věřit, že Bůh existuje a stává se dárcem odměny těm, kteří v něj věří.

Jak se Kristus stavěl ke svatým spisům?

Na rozdíl od mnohých kritiků písma nestal se nikdy kritikem svatého písma. Nikdy písmo nezlehčoval, ani je neopravoval, nekritizoval, naopak kritizoval ty, kdo písmo překrucovali, používali k mocenským účelům. Nebyl s písmem v rozporu, ve všem, co vyučoval, používal velmi často výroky proroků, králů a vůdců izraelského národa, nestavěl se nad autoritu písma, protože by šel nad to, co je psáno z moci Ducha. Kristus bral písmo vždy jako autoritu, neměl tendenci dávat přílepky, jako farizeové.

Jak prohlásil Louis Gaussen: „Bez obav můžeme říci: slyšíme-li Syna Božího citovat Písmo, vše je podle našeho názoru řečeno na základě božské inspirace – nepotřebujeme žádné další svědectví. Všechna prohlášení Bible jsou bezpochyby božská stejnou měrou; ale následující příklad Spasitele světa nám tuto otázku nade vše potvrdil. Tento důkaz nevyžaduje ani dlouhé, ani učené výzkumy; stejně dobře mu porozumí dítě i doktor. Pokud by tedy vaši duši přepadla nějaká pochybnost, dívejte se na Písmo Jeho očima!“1

  1. On znal důkladně Písmo, dokonce i jednotlivá slova a slovesné časy. Zjevně si buď pamatoval velké části nebo to věděl instinktivně: Jan 7:15.2
  2. On věřil každému slovu Písma. Všechna proroctví o Něm se naplnila3 a On věděl předem, že se naplní.4
  3. On věřil, že Starý zákon je historický fakt. To je zcela jasné, i když od samého Stvoření (srov. Genesis 2:24 a Matouš 19:4, 5) bylo mnohé z toho, čemu věřil, pod palbou kritiků s tím, že jde o pouhou fikci.

    Zde je několik příkladů historických skutečností:
  1. Lukáš 11:51 — Ábel byl skutečný člověk
  2. Matouš 24:37–39 – Noe a Potopa (Lukáš 17:26 , 27)
  3. Jan 8:56–58 — Abraham
  4. Matouš 10:15; 11:23, 24 (Lukáš 10:12) – Sodoma a Gomora
  5. Lukáš 17:28–32 – Lot (a jeho žena!)
  6. Matouš 8:11 – Izák a Jákob (Lukáš 13:28)
  7. Jan 6:31, 49, 58 — Manna
  8. Jan 3:14 — Had
  9. Matouš 12:39–41 – Jonáš (v. 42 – Sába, dnešní Jemen či Etiopie)
  10. Matouš 24:15 — Daniel a Izajáš
  1. Věřil, že biblické knihy napsali lidé, kteří nesli jejich jména:
    • Mojžíš napsal Pentateuch (Tóru): Matouš 19:7, 8 ; Marek 7:10, 12:26 („Knihy Mojžíšovy“ – Tóra); Lukáš 5:14; 16:29,31 ; 24:27, 44 („Kristův kánon“); Jan 1:17; 5:45,46; 7:19; („Zákon [Tóra] byl dán Mojžíšem; Milost a Pravda přišly skrze Jehošuu Krista.)5
    • Izajáš napsal „obě“ z citací Izajáše: Marek 7:6–13; Jan 12:37–41 
      Poznámka: Liberálové tvrdí, že Izajáš 40-66 byl napsán až po pádu Jeruzaléma jiným pisatelem, jehož nazývají „Deutero-Isaiah“. Avšak jediným skutečným „důvodem“ pro toto tvrzení je neochota přiznat, že přímým datováním by předvídané proroctví bylo možné – jenže liberálové a priori prohlásili, že poznat budoucnost je nemožné (jakožto i zázraky obecně). Proto podle nich musely být tyto části napsány až po těch událostech. V textu samotném však není nic, co by naznačovalo jiného autora. Dokonce i Izajáš ze svitků od Mrtvého moře ve skutečnosti vykazuje bezproblémovou jednotnost. Ale jak řekl Dr Livingston, teorie deutero-Isaiah prostě není cestou pro nikoho, kdo se nazývá následovníkem Krista, protože Jehošua potvrdil jednotnost Izajáše.
    • Jonáš napsal knihu Jonáš: Matouš 12:39–41
    • Daniel napsal knihu Daniel: Matouš 24:15
  2. Jehošua věřil, že Starý zákon byl vyřčen samotným Bohem nebo napsán inspirací Ducha svatého, i když pero drželi lidé: Matouš 19:4 , 5; 22:31, 32, 43; Marek 12:26; Lukáš 20:37.
  3. Věřil, že Písmo je mocnější než Jeho zázraky: Lukáš 16:29, 31.
  4. Ve skutečnosti citoval Písmo i při svržení Satana! SZ byl rozhodující v každém sporu Písma: Matouš 4; Lukáš 16:29, 31.
  5. Citoval Písmo jako základ pro své vlastní učení. Jeho etika byla stejná jako to, co nacházíme již zapsané v Písmu: Matouš 7:12; 19:18, 19; 22:40; Marek 7:9, 13; 10:19; 12:24, 29–31; Lukáš 18:20.
  6. Varoval před nahrazováním Písma něčím jiným nebo přidáním či odebráním. Židovští vůdci v Jeho době přidávali své ústní tradice: Matouš 5:17; 15:1–9; 22:29; (srov. 5:43, 44); Marek 7:1–12.
  7. On bude v poslední den soudit všechny lidi jako Mesiáš a Král na základě svého neomylného Slova, jehož sepsáním pověřil omylné lidi, avšak vedené neomylným Duchem svatým: Matouš 25:31; Jan 5:22, 27; 12:48; Římanům 2:16.
  8. Učinil ustanovení pro Nový zákon (B’rit Hadashah) tím, že poslal Ducha svatého (Ruach HaKodesh). Musíme si také všimnout, že On sám nikdy nenapsal jediné slovo Písma, ačkoli On sám je Božím Slovem. Slova apoštolů měla stejnou autoritu jako ta Kristova: Matouš 10:14, 15; Lukáš 10:16; Jan 13:20; 14:22; 15:26, 27; 16:12–14.
  9. On nejenže nic neměl proti pozornosti, kterou lidé věnovali Bibli (některými odsuzovaná jako „bibliomanie“), ale také je plísnil pro jejich neznalost: Matouš 22:29; Marek 12:24.
  10. Avšak Jehošua Písmo neuctíval: On ho ctil – i přesto, že ho napsali lidé.

Výše uvedené neponechává žádný prostor k jinému závěru, než že náš Pán Jehošua Kristus považoval kánon Písma za Boží Slovo, napsané rukou lidí.

Ačkoli někteří náboženští vůdci prohlašují, že Písmo přijímají jako „Boží slovo“, jejich skrytý pohled na „Boží inspiraci“ tuto skutečnost popírá. Věří totiž a také učí, že Písmo je do značné míry jen lidským slovem. Mnohé z jejich výroků jsou v zásadním rozporu s výroky Krista. Pokud jde o autoritu, inspiraci a spolehlivost Písma, docházíme z důkazů v jejich knihách k závěru, že někteří křesťanští vůdci stojí proti Kristu.

A teď to nejdůležitější.

Jehošua Kristus se podřizoval Písmu

Jehošua byl poslušný Slovu Božímu, nikoli lidskému. On se mu poddal. Pokud by byl názor některých vůdců na inspiraci Písma pravdivý, pak byl Jehošua podřízen bludnému, náhodně „zplácanému slovu člověka“. Tím by tedy byl Boží syn podřízen vůli člověka, nikoli vůli Boží.

Nicméně Jehošua se ve všech detailech Svého díla vykoupení podřídil Písmu jako Božímu Slovu. On se mu poddal. Bylo Jeho autoritou, pravidlem, podle kterého žil. Přišel, aby činil vůli Boží, ne svou vlastní, a ne lidskou. Všimněte si, že celý svůj život dělal vše podle toho, jak to bylo psáno – jako by to přímo přikázal Bůh. Naplnil starozákonní proroctví o Sobě. Tyto pasáže se nacházejí v celém Starém zákoně. Zde uvádíme jen některé z citovaných v Novém zákoně: Matouš 11:10; 26:24, 53–56; Marek 9:12, 13; Lukáš 4:17–21; 18:31–33; 22:37; 24:44–47.

On sám je Slovem Božím. Všechna slova z Jeho úst byla Slovem Božím. (Jan 3:34). Kdyby chtěl, mohl napsat nový soubor pravidel a ta by jistě byla Slovem Božím. Ale neudělal to. On se bez pochybování řídil již tehdy lidmi napsanou Biblí.

A to je rozumné i pro každého věřícího. Kéž všichni, kdo toto čtou, přijmou Jehošuův postoj a stanou se podřízenými jak Bohu, tak Jemu jako Živému Slovu a Bibli jako spolehlivému, psanému Slovu Božímu.

Písmo svaté … ti dokáže dát moudrost ke spasení (hebrejsky Jehoshua) skrze víru v Krista Jehošuu (hebrejsky Jehoshua HaMashiach). Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu. – 2. Timoteovi, kapitola 3, verše 15–17.

(Tento článek je úryvkem z diplomové práce Dr. Livingstona s názvem „Kritika knihy Deweyho Beegla s názvem: Inspirovaná Písma“. Copyright 2003 David Livingston.)

Odkazy a poznámky

  1. Gaussen, L., Plenary The Inspiration of the Holy Scriptures , (Chicago: The Bible Inst. Colportage Association, nd). 93.
  2. Ježíš nemusí potvrzovat každou pasáž v kánonu, jinak bychom měli celý Starý zákon citovaný v Novém zákoně, což je zbytečné. Potvrzuje toho dost na to, aby nás ujistil o úplném schválení toho všeho, včetně pasáží ze všech knih kromě několika. Ale i tyto byli v Jeho kánonu. Žádný z nich nevyvrátil.
  3. Dobré shrnutí splněných proroctví viz: Wenham, JW, Our Lord’s View of the Old Testament , London: Tyndale Press (1953), str. 23, 24.
  4. Viz: Matouš 26:53–56; Lukáš 24:25–27; Jan 5:39–47.

Pentateuch (Tóra) je pouze jedna kniha o pěti částech. Smlouva Velkého krále od znalce SZ Meredith Klinea přesvědčivě prokázala, že byla napsána jednou osobou jako celek. Proto Kristova zmínka o jakékoli její části, jak ji napsal Mojžíš, svědčí o tom že věřil v autorství Mojžíše.
(Převzato z kreation.com , přeložil Pavel Akrman)

Z výše uvedených informací, které jsem si dovolil převzít z dobře zpracované studie, jen dokládají osobnost Božího syna vzhledem k autoritě písma svatého. Boží svátost se přímo promítá do svého syna. Syn bez výhrad poslouchá svého Otce a jak jsem již psal, stává se syn obrazem Božím. Máme-li touhu po pravdě, právu a spravedlnosti, přijímáme Otce i Syna a vstupujeme do nového vztahu jako součást Boží rodiny. Jsme-li součástí rodiny, projevujeme ovoce Božího Ducha, neboť je nám Bohem dán, pochopíme potřebu a hloubku Božího milosrdenství a jako zralé děti svou lásku agape, nepokrytě poskytujeme svým spolu sourozencům.  Ruku v ruce s láskou a milosrdenstvím poskytuje útěchu, pochopení a odpuštění druhým.

Dalším, psychologickým důkazem existence Krista je v jeho následovnících, apoštolech. Kristus si vyvolil dvanáct apoštolů, jeden ho zradil, místo Jidáše byl pak povolán Matěj a jako posledního Jehošua povolal Saula z Tarzu, neboli apoštola Pavla. Když to sečteme, tak zde máme čtrnáct apoštolů, včetně Jidáše. Většina z těchto lidí byli prostí muži, bez nějakého zvláštního vzdělání, snad krom apoštola Pavla. Po Kristově smrti se všichni skryli, aby je nepostihl stejný trest jako jejich Pána. Všichni víme, jak Petr zapřel Krista, měl strach. Bylo to tím, že na apoštoly ještě nepřišel Boží svatý Duch a projevovali se lidsky. Jakmile se apoštolům zjevil Jehošua po svém vzkříšení, situace se změnila. Po letnicích, kdy byl vylit svatý Duch na učedníky i apoštoly, přestali se bát. Dostali moc plynoucí z moci svatého Ducha, jejich odvaha jim pak umožnila nejen opustit úkryt, ale se smělostí kázat o Kristu, pokání a Božích slibech. Otevřela se jim mysl a svou činnost korunovali podrobným zápisem o svých skutcích v podobě spisů, dopisů a proroctví. Boží Duch jim pomáhal organizovat setkání, shromáždil je do sborů, určil strukturu a náplň duchovních osnov. Apoštolové platili za kněze, zvěstovatele evangelií, zakladatelé sborů, soudce. A to vše navzdory, pronásledování, zavíráni do vězení, zabíjení a společenskému vyloučení.
Jaká změna proti ustrašeným, ukrytým lidem, když zůstali sami, opuštění bez Pána. Kdyby se jim Kristus nezjevil, byla by taková smělá reakce? Nebo by vše upadlo v zapomnění?
Kristus slíbil, že je neopustí, že jim dá pomocníka svatého Ducha, který jim vše připomene, a tak se i stalo. To byl impuls pro započetí díla, které nemělo do té doby obdoby. Bůh obrátil pozornost z tělesného Izraele na Duchovní. Kristus vystavěl Duchovní chrám z těl svých následovníků.

V úvodu jsme si vysvětlili, do jakého prostředí se narodil Boží syn. Od té doby uteklo hodně vody a svět se naprosto změnil. Přišla technická revoluce, digitalizace, zažili jsme různá politická zřízení, vyzkoušeli jsme si prakticky vše potřebné, abychom si mohli odpovědět na otázku, zda-li je schopen žít člověk bez Boha ku prospěchu všech, a nebo spějeme k vlastní záhubě. Situace ve světě a historie nám ukazují, jak je člověk nestálý. S obyčejným lidem je manipulováno, vůdci světa pracují hlavně ve svůj prospěch a prospěch bohatých a korporací. Ani moderní systémy a digitalizace nepřinesla pro lidstvo pochopení, že bez lásky a milosrdenství lidstvo nepřežije. Lidská povaha je namířena na konzumní způsob života, užívání si, posílení ega, narcismus, bezohlednost, neúcta k autoritám, vše je přesně tak, jak nám předpověděla Bible, viz: 2 Tim 3:1-7 Přesně popsali apoštolové dva tisíce let dopředu, jaká bude situace v čase konce, kdy Bůh bude chtít účtovat se všemi na zemi. Do této digitální doby zařadil rozšíření jeho slova Bible do všech jazyků, aby se dílo od dob apoštolů rozšířilo do všech končin světa.
Sociální sítě vytváří vhodné prostředí pro duchovní osvětu, každý, kdo chce poznat Boha a jeho plány se zemí, má možnost, jako nikdy v historii, poznat svého nebeského Otce a učinit potřebné změny ve svém životě, aby byl zapsán do knihy života. Všechny biblické proroctví pro tuto dobu se plní, včetně skrytých, které mnozí bez pomoci Boha neodhalí. Na mapě světa dochází k pohybům, které říkají, že jsme blízko velké změny, kterou chtěli zažít generace věřících před námi. Měli bychom si toho vážit, protože, pokud je Bůh s námi, staneme se patriarchy starého světa, kteří zažijí největší mocenskou změnu předpovězenou jako nové nebe a nová země ve kterých bude přebývat spravedlnost. Psali o tom apoštolové a blížíme se k době, kdy Bůh sešle opět na zem svého svatého Ducha, podobně jako o letnicích v prvním století a začnou se dít neuvěřitelné věci. Zůstaňme proto bdělí a posvěcujme se. Svět se polarizuje právě v těchto časech. Jsou pouze dva póly, Boží strana a satanova strana, nic mezi tím.

Život Božího syna Jehošuy Krista by vydal na mnoho stránek psaného slova. Táto kapitola zaměřena na pochopení autentičnosti Božího syna, jako svaté osoby zrozené svatým Jehovah Bohem. Historické skutečnosti a logika nás vždy dovede k závěrům, že tak originální osobnost, jakou Jehošua bezesporu je, by lidská mysl nevyprodukovala. Náš mozek není nastaven na vytvoření něčeho, co nás přesahuje v moudrosti, lásce, morálce, způsobu myšlení, vyučování a odpuštění. Nikdo z lidí nedosáhl takové kvality, slávy, dopadu na lidstvo, jako Syn Boží. V Kristu se odráží Boží svátost.

V druhé části tohoto zamyšlení jsme uvažovali o vztahu Krista ke svatým spisům, k Biblickým záznamům. Právě Jehošua nám potvrzuje pravdivost Božích myšlenek, které sice psali nedokonalí lidé, ale pod vedením dokonalého Božího Ducha. Bůh vždy sděluje skrze lidské syny. I dnes je používá a spoléhá, že je lidé rozpoznají a jejich příspěvky poslouží k formování Božích dětí. Jsme nastaveni k vzájemné spolupráci. Bůh dává lidem různé dary, ne všichni jsou proroci a učitelé a vůbec to nevadí, protože můžou vykonávat i jinou práci, například šířit slovo, připomínat biblické verše a Boží moudrost, posilovat ve víře děti a mladé věřící. Právě výměnou myšlenek byly posilovány první sbory v době apoštolů. Každý něčím přispěl, podle toho, jak to cítil a byl povolán.
A kritici písma? Kdo jim vede mysl? Ďáblovi advokáti? Jsme varováni před přílišným, nezdravým kritickým duchem, ale také před zlými duchy z duchovní říše. Proto zůstaňme bdělí, obracejme se k Bohu a ten zlý od nás uteče. Vyhladoví totiž z naší víry v Boha, nebude mít nás čím sytit, když budeme mít v pořádku naši duchovní imunitu.

Jehošua přislíbil, že tam, kde se sejdou dva, tři v jeho jménu, bude uprostřed nich. Bůh řekl apoštolům, aby Jehošuovi naslouchali ve všem a nám Kristus řekl, abychom dodržovali vše, co nám On přikázal.

 Matouš 28:19,20 Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen. “

Pokud se toho budeme držet a ubráníme se před modlářstvím, Bůh i Kristus budou s námi nejen do konce našeho života, nebo do konce tohoto světa, ale také po vzkříšení, či proměnění, na věky. Pak nás čeká již slíbený věčný život pod vládou nového nebe na nové zemi.

(Obrazová příloha je převzata z Wikipedie)