Svědectví č.2 – Toto vyprávění bude mnohým drásat srdce, pokud si uvědomíme, co dokáže způsobovat náboženský duch takzvaných učitelů Písma. Pokud chápeme, že základem pro službu nebeskému Otci je Agape, která sjednocuje, pak to co mnozí činí v dobré víře a přitom to vede k rozdělení rodin, tak že toto nemůže být od Otce. A přesto mnozí věří opaku. Kam duchovní slepota může člověka přivést, to odhaluje toto svědectví. Igi
Sestra Renata Štěpánková vypráví:
Bylo to mezi vánoci a Silvestrem 2022, kdy jsem svému muži řekla, že věřím v Boha. Měla jsem hodně silnou myšlenku, až takové nutkání, že jsem mu to musela říct. Řekla jsem, že vím, že existuje, prostě jsem věděla, že je. Jak mě zahřálo u srdce, když můj muž mi řekl, že má to samé. Pomyslela jsem si “ co s tím mám ale dělat?“ Řekla jsem svému muži, aby zavolal jedněm našim známým, znali jsme je dlouho a věděli jsme, že věří v Boha, dokonce, že ten pán káže v kostele. Byli nadšení, že jsme je oslovili, jestli by nás mohli do všeho zasvětit. Navštěvovali jsme se, učili se společně Bibli. Já znala začátky,něco málo z Genesis, jelikož jako malá jsem si tajně vzala od našich z domácí knihovny Bibli a četla jsem si z ní příběhy místo pohádky.
Co mě nebavilo při společném učení bylo to, když jsme rozebírali verš po verši. Když jsem se ozvala, řekli mi, že jsem spurná. Ptali jsme se, kde se oni učili a pan „učitel“ řekl, že jeden černoch z církve Adventistů sedmého dne, že ten ho učil a pak jedna Irka, která má svůj kostel přes 100 km daleko od našeho bydliště a že tam sem tam v sobotu jezdí.
Můj muž, jak oni rádi říkali, byl velmi horlivý a ještě než náš učitel dořekl větu, můj muž ho předběhl. Tohle učení se mi vůbec nelíbilo, raději jsem šla připravit nějaké pohoštění a raději je poslouchala z dálky. Také jsme si dělali různé zápisky, pouštěli si hudbu, ještě teď mi zní v hlavě „Tebe Pane můj“ . Byla jsem moc ráda, když už byl konec. Můj muž si zas dokola pouštěl v autě, ale i doma písničku Jeshua a Aj keby nekvitol fík. Neříkám, že to nejsou hezké písně, ale když se to poslouchá stále dokola, tak už to vnímám jako rituál.
Také si vzpomínám, že pan vyučující mi občas říkal, že jsem jak Marta. Prostě ráda pohostim a jsem ráda, když chutná.
Po nějaké době, ne moc dlouhé, řekli naši známí, že by učení mělo být na neutrální půdě a rozhodli se, že pronajmeme jednu takovou boudu a tam se budeme scházet na učení a modlitby. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale kývla jsem. Každou sobotu jsme se tam scházeli a mně se to tam strašně příčilo. Za prvé tam byl hrozný smrad, jako když se vyleje spousta jaru na zem a za druhé, to mě hodně trápilo a bolelo, že naše dvě dcery jsme nechali v tmavé hale, kde byl starý gauč a stůl a nějaké staré knížky.
Dali jsme jim tam nějaké křupky, brambůrky, sušenky a limonádu, něco na kreslení a čekali jsme, že tak vydrží dvě hodiny v klidu. Dcerám bylo 6 a 10 let. Za chvíli přišla jedna, pak druhá, že nemají internet, že se nudí. No úplně jsem jim rozuměla a začala jsem mít na tu boudu i okřikování našich dcer vztek až alergii. Prosila jsem pana „učitele“, jestli by mohl zařídit aspoň internet, on se už prý ptal a žádná odpověď.
Můj muž se na mě rozezlil, že tu chvíli to tam snad vydrží, že tam maj laskominy a omalovánky, papír, tužky. Byla jsem z toho šílená. Řekla jsem, že kdyby tam byly jejich vnoučata, že bych chtěla vidět jak by to tam vydržely a jestli by je taky tak okřikovali. Řekla jsem, že nechápu, proč by to učení mělo být na neutrální půdě, vždyť Bůh není v budovách postavených lidskýma rukama. A to byla asi ode mě, od spurného žáka, poslední kapka.
Řekli, že ve mně je satan a hotovo. Další soboty jsem už nechodila. Pročítala jsem si sama v Bibli doma, dcery byly spokojené, když bylo hezky, šla jsem s nimi na hřiště, když jsem měla náhodně nějakou korunu u sebe, šli jsme na zmrzku. Holky jsem trochu učila doma to, co jsem znala.
Do té boudy sem tam přišli i dvě dospělé děti našich známých. Jejich dcera měla dvě malé děti hlídané jejím starším bratrem, ale ne vždy, proto se nemohla účastnit každou sobotu. Párkrát se stalo, že v té boudě byl pouze můj muž a pan „učitel“. Když jsem doma řekla, že opravdu nemáme peníze na vyhazování, taky když chci aspoň 20 euro, abych mohla s dcerami aspoň na tu zmrzlinu nebo na procházce jim koupit pití nebo ledovou tříšť, tak bylo zle. Můj muž prohlásil, že peníze navíc nemá, že kdyby měl, tak mi je dá, že do té boudy chodí pro Boží slovo, tam že musí napůl platit ten pronájem a že to musí být na neutrální půdě a já když tam nechci,tak ať tam nechodim.
Modlila jsem se k našemu nebeskému Tatínkovi, ať mi pomůže, aby se ta bouda už přestala používat. Netrvalo dlouho a pan „učitel“ se rozhodl, že vyučovat se bude zatím u nich doma a někdy, že zajedou do různých kostelů patřící Adventistům sedmého dne. Předčasně jsem se zaradovala, že se konečně v sobotu dostanu s dětma mimo domov, že poznají větší město, kde se mi opravdu líbilo.
Jak jsem se přepočítala, když můj muž mi oznámil, že pojede do toho města s panem „učitelem“ sám. Vše se ve mně sevřelo a já měla sto chutí odejít pryč. Pak mi můj muž zavolal vysmátý z auta, že pomalu pojedou domů a samý úsměv, legrace, položila jsem mu telefon a brečela jsem. Neměla jsem u sebe ani korunu, abych s dcerami někam mohla jít nebo jet autobusem.
V tu dobu se Satan musel strašně radovat jak mu to všecko vychází. Modlila jsem se k Otci a Panu Jehošuovi každý den (ale ještě jsem je neznala skutečným jménem), skoro celý den a začalo mě šimrat v břiše a nepřestávalo to. Cítila jsem, jak můj muž se ode mě vzdaluje, byl čím dál tím méně doma, když už tu s námi byl, tak pouze tělem, ale duchem u té rodiny vyučujícího. Dokonce tam jel hned po práci, ani už jsem na něj nečekala a kafe jsem si tu dala sama.
Když přišel, pozdravil, najedl se a šel si lehnout a kolikrát mi řekl, ať ho za hodinu vzbudim, že si dáme kafe a pak pojede do práce. Takto ho Satan ovládal a já plakala a byla jsem úplně v koncích. Prosila jsem Otce nebeského, aby si mě vzal nebo aby to nějak urovnal, že takhle žít už nechci. Viděla jsem a cítila, že tím trpí hlavně naše dcery, ale přetvařovat jsem se nechtěla, neumím to. Modlila jsem se opravdu neustále, chodila jsem často do parku s dcerama i děti sousedů jsem brala a i tam jsem si povídala s naším nebeským Tatínkem.
(Poznámka – Mám klást otázky k přemýšlení: „Kde v Písmu čteme, že nebeský Otec bude působit rozdělení mezi manželi?“ Neříká snad Pán Jehošua toto:
„Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (Lukáš 12:53)
Kde toto čteme? Pavel nás nabádá, abychom zůstali s partnerem, který víru zatím nepřijal, pokud je k tomu svolný, zde však oba dva, sestra Renata i bratr Pepa měli touhu najít nebeského Otce. Kdo působil proti? Otec, nebo Satan? Na co útočil Satan? Na vzájemnou komunikaci, aby Pepa nenaslouchal intuici své manželky. Kolik manželství Satan v různých náboženských domech rozbil? Kolik mužů a žen tímto odporným tlakem svých sluhů, učitelů, nahnal do nevěry? Igi)
Tak to šlo nějakou dobu, až mně úplně ruply nervy, hádali jsme se a já propadla v zoufalý pláč, plakala jsem bez ustání. Muž mě musel odvézt do špitálu. Dostala jsem injekci na uklidnění, dávali mi různé otázky a pak pustili domů. Ani toto mého muže nepřimělo zůstat doma a promluvit si v klidu. Takový vliv na něj měl Satan, strašné zlo, co dovede. Pak se můj muž tajně smluvil s mojí mámou, jestli bych za ní nemohla přiletět na 14 dnů. Letenky byly drahé, tak to zaplatil na měsíc a vyšly tak levněji. Moc jsem si přála, aby holky letěly se mnou, ale neměly pasy.
Nastal den mého odjezdu na letiště do Dublinu. Byla jsem celý den nervózní, každý jsme se věnovali něčemu jinému. Můj muž si tisknul nějaké papíry, prohlásil, že se chce stát kazatelem. Začal totiž chodit k panu učiteli domů v jeden den večer a domů přijížděl kolem půl jedné ráno. Samozřejmě čas přizpůsobili tak, aby to vyhovovalo i těm, které tam náš pan učitel chtěl mít. Vůbec ho nezajímalo, že takto odlučuje otce od rodiny, už mu ani nevadilo, že to není na neutrální půdě jak si přál. Na to jsem mu řekla, že jsem si za muže vzala Josefa Štěpánka a ne náboženského chlapa, nějak tak jsem ho nazvala.
(Poznámka – nenaplňuje jednání takzvaného učitele tuto část Písma?
„Neužitečný člověk, škodlivý muž, chodí s pokřivenou řečí, mrká okem, dělá znamení nohou, dělá náznaky svými prsty. V srdci má zvrácenost. Celý čas vymýšlí něco špatného. Stále vyvolává jen sváry. Proto přijde náhle jeho pohroma; bude v mžiku zlomen a nebude žádné uzdravení. Je šest věcí, které Jehova skutečně nenávidí; ano, je sedm věcí odporných jeho duši: povýšené oči, falešný jazyk a ruce prolévající nevinnou krev, srdce, které vymýšlí plány, jež ubližují, nohy, které spěšně běží ke špatnému, falešný svědek, který šíří lži, a každý, kdo vyvolává sváry mezi bratry.“ (Přísloví 6:12-19)
Jak odporný je v očích nebeského Otce náboženský duch takzvaných učitelů Písma bez porozumění. Igi)
Mluvili jsme už i často o rozvodu a jak spolu budeme fungovat a bydlet, kde kdo bude spát apod. Bylo to neskutečné a ponižující, když mi řekl, že dcery mi nedá, až se prý sklidnim. Jestli prý chci, a také, že by byl radši, kdybych se z Čech už nevracela, že to tady sám s holkama zvládne. Strašně mě jeho slova zraňovala, nevěděla jsem, co mám dělat. Do práce jsem nechodila, jelikož můj muž je v invalidním důchodu a tady jsou takové špatné zákony, že by mi z platu strhli 60 procent, to co by mi zůstalo, bych projela autobusem, takže by mi ve finále nezbylo nic.
Do Dublinu na letiště mi jel autobus kolem půl druhé ráno. Děti už spaly a já řekla muži, že to zvládnu sama na zastávku, která je od nás asi 10 minut. Na rozloučenou jsem mu chtěla dát pusu, ale nastavil mi tvář, ušklíbla jsem se a jen řekla ahoj a šla jsem sama s kufrem. Modlila jsem se, aby mě někdo nepřepadl, přece jen taková tma, procházka kolem zavřeného obchodu, tmavá ulice. Naproti mně šla parta mladých lidí, měla jsem v sobě malou dušičku a stále prosila v modlitbách Otce nebeského, aby mě opatroval a On tak činil.
Došla jsem k zastávce, která byla hned vedle baru. Měla jsem ještě asi 15 minut čas. Nějaká paní vyšla z baru a šla si jen zakouřit a zavolat. Byla jsem celkem ráda, že tam nejsem úplně sama. Za chvíli přijel autobus, modlila jsem se, aby v něm byli lidi, abych nejela sama. A stalo se, autobus plný lidí a cesta byla fajn. Usnula jsem těsně před tím, než jsme měli vystupovat.
Rychle jsem se musela zorientovat, vzala jsem kufr a šla do letištní haly. Tam bylo taky dost lidí, letiště se za ty roky dost změnilo, naposled jsem tam byla pro moji mámu ještě před rokem 2021. Chvíli jsem se rozhlížela, pak jsem si dodala kuráž a šla se zeptat zaměstnanců ve vestách, kteří pomáhali lidem s letenkami a odbavením…
Konečně jsem byla odbavená a šla jsem ven před halu si zakouřit a pozorovala jsem lidi. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, že jsem byla ráda, že už jsem v letadle, i když cestování letadlem nemám ráda. S pomocí Boží jsem to dokázala, bez Něho, ve jméně Pána Jehošuy, bych byla ztracená, nebyla bych nic. Konečně jsem dorazila do mého krásného rodného domova, slzy mi šly do očí, stejně jako teď, když při psaní vzpomínám na všecky mé zážitky, dobré i ty špatné.
Na letišti mě přivítala moje milovaná maminka, chtělo se mi moc plakat a potřebovala jsem jí toho tolik říct. Byla jsem plná emocí a muselo jít vše ven. Máma chudák poslouchala a jen žasla. Každou chvíli se mě snažila rozptýlit a zabavit, abych se ze všeho dostala. Skoro týden mi trvalo, než jsem opustila svoje ošklivé myšlenky a začala se radovat ze života. Chodila jsem v Čechách po krásných místech, které jsem znala, některá krásná místa mi ukázala moje mamča.
Ještě v Irsku jsem si vypisovala místa, kam bych mohla chodit se modlit a v Čechách jsem začala po těch místech pátrat. Dívala jsem se na Google, ale vše bylo tak daleko. Jednou, když jsme šli kolem metra, nějací lidé mi dali do ruky papírek. Byla to pozvánka do Bethany, církve Adventistů sedmého dne. Zaradovala jsem se a ještě ten den jsem za nimi zašla, bylo to kousek od bydliště mojí mámy. „Skvělé“, pomyslela jsem si, srdce mi bušilo až v krku, byla jsem celá rozzářená, nadšená.
Vešla jsem dovnitř do jejich budovy, tam mě vřele a láskyplně přivítali usměvaví a přátelští lidé. Ujmula se mě jedna starší paní, posadila mě do krásného sálu a řekla jedné slečně ze sboru, aby se mě ujmula. Představili jsme se a ona řekla: “ Tak já jsem Lenka a věřím v Boha. “ Zarazilo mě to a pomyslela jsem si „tak to jsme snad všichni tady, kdo věří, ne..“ Pousmála jsem se na ní a řekla jsem jí, že taky věřím v Boha, jen mám problém se sobotou.
(Poznámka – Kdo potřebuje sobotu (šabat – odpočinutí), jeden den v týdnu? Není to ten, kdo plánuje vzhledem k tělu a ne duchu? Proto Pavel píše:
„My totiž, kteří jsme projevovali víru, opravdu vstupujeme do (trvalého) odpočinku, právě jak řekl: Proto jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevstoupí do mého odpočinku, ačkoli jeho skutky byly dokončeny od založení světa.“ (Židům 4:3)
Stejně jednají ti, kdo se nenechali samotným nebeským Otcem vyučit a netouží po tom, tak jako sestra Reneta. Proto chápala skrze Otcovu intuici, že je to tělesné uvažování. Igi)
Sobota byla opravdu můj takový ten červíček v hlavě. Měli tam akorát hosta, Ted Willson, mluvil moc krásně a zcela mě oslovil. Překladatel René byl taky úžasný i vtipný. Cítila jsem se tam moc hezky, navíc nikdo po mně nechtěl ani korunu, lehké občerstvení zdarma a všelijaké knížky zdarma. Téměř každý den jsem tam docházela, jak ta poslušná ovce a nabírala ty knížky.
Na mém muži zatím pracoval Otcův Duch. Náš nebeský Tatínek nás potřeboval mít takto rozdělený, aby na každém z nás mohl pracovat zvlášť.
V Čechách jsem navštívila i mojí milovanou babičku, která ještě trochu chodila, Otec Jehovah mi dopřál, ji alespoň ještě jednou ji obejmout a trochu povzbudit než se zas vrátím do Irska. Jsem Mu za to moc vděčná i Panu Jehošuovi. Zažila jsem tam opravdu spoustu překrásných chvil. V tu dobu už jsme pomalu s mým mužem začali opět normálně komunikovat.
Říkal mi, že už je docela unavený. Z práce domů, uvařit, uklidit, úkoly s dcerama. Také ale řekl, že ho to baví, ale že už se na mě všichni těší. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo děsit toho, aby to zas nebylo tak, jak jsem odletěla. Říkal mi do telefonu, že ani nemá čas jezdit za panem „učitelem“. Taky říkal, že mu ani jednou nepomohli, nezeptali se ani, jestli a jak vše zvládá, jen se ho pan „učitel“ zeptal, jestli chce přijet můj muž na kafe.
Párkrát prý tam byl, ale moje starší dcera prý nechtěla ven z auta. Tak tam pak přestal úplně jezdit. Potěšilo mě to, věděla jsem podvědomě, že Otec mu sundal šupiny z očí a proměňuje jeho srdce. Ale stejně ještě malý červíček ve mně hlodal.
„Odhoďte od sebe všechny své přestupky, jimiž jste přestupovali, a udělejte si nové srdce a nového ducha, neboť proč byste měli umírat, izraelský dome?“ (Ezechiel 18:31)
„A chci vám dát nové srdce a vložím do vašeho nitra nového ducha a chci odejmout z vašeho těla srdce kamenné a dát vám srdce masité.“ (Ezechiel 36:26)
Jeden den jsem šla opět do Bethany a tam mi někteří říkali, že ať přijdu i v pondělí, že to ale bude v Letňanech a bude to něco velkého. Doma jsem se dívala na web, jestli jsem rozuměla dobře, ale na webu nic nebylo, žádná akce. Do toho mi volal můj milovaný brácha, abych za ním přijela do práce, že mě zve na večeři. Tak jsem tu akci vypustila z hlavy.
Byla to opět práce našeho Tatínka nebeského, ale to mi došlo až později. Za pár dnů už končil můj, dá se říct, ozdravný pobyt plný dojmů a krásných zážitků a já najednou zas seděla v letadle. Moc jsem se těšila a zároveň jsem byla smutná, že už tu moji krásnou zem musím opustit. Let byl opět bezproblémový. Čekala jsem s kufrem a ještě jedním malým zavazadlem, až si mě má rodinka před letišní halou vydzvedne. Slzy se mi draly do očí, když jsem je viděla po tak dlouhé době. Holky se ke mně hned přiřítily, objaly jsme se, opusinkovaly. Můj muž se trochu zdráhal, tím mě dost znejistil. Za dýl se mi přiznal, že tyhle věci nemá zažitý od dětství, tak jsem to tak vzala.
(Poznámka – Až se někdy bratr rozhodne vyprávět, čím si musel projít v dětství, kolik ničemnosti mu Satan projevil, tak jeho reakci plně pochopíme. Jak velkou radost mám nyní, když vidím jak si s Renátkou projevují veřejně náklonnost. Vím, že vše se změnilo jen díky jejich touze nechat se sami nebeským Otcem, Panem JeHoVaH (Jehovou) vyučit podle Pánova slova v Janovi 6:43-47 a Jeremiáši 31:34. Igi)
Začali jsme společně jezdit každou sobotu přes 100 km daleko k Adventistům, kam můj muž s dcerami již delší dobu jezdil. Koupil jim i nové šaty a boty do kostela. Připadalo mi to uhozený až komický, že jen do kostela by se měly strojit jako princezny, ale dobře, nechala jsem to být. V týdnu jsme si s mužem pouštěli na YouTube různá videa od adventistů a byly tam i z Bethany. Zamiloval si Bethany stejně jako já a pak jsme dělali srovnání adventistů v Praze a adventistů v Irsku.
A to bylo moc a moc dobře. Tím jsme začali vidět ty rozdíly, začali jsme vidět i ty chyby. Začalo se nám vše ukazovat. Jednou se v té církvi v Irsku stala taková věc. Nelíbilo se mi tam, za prvé, moje angličtina není nijak valná a již vím, že každý dostane od našeho nebeského Otce jiný dar, každý něco jiného. Není to tak, že požádáš a budeš mít, ale Otec dá každému to, co uzná On sám za vhodné.
Jak je úžasný a dokonalý náš nebeský Tatínek spolu se svým Synem,našim Králem a Spasitelem Panem Jehošuou.
Za druhé bylo to daleko, nafta je opravdu drahá, pak 2x k nám přišli s pytlíčkem a čekali, co jim tam hodíme, také se tam někdo ptal, jestli bude spasen a navíc tam chodil i ten, co nás dříve vyučoval se svou ženou. A co že se to tam stalo? Jak jsem tam tak seděla a čekala až bude konec, chodila jsem tam spíš kvůli svému milovanému muži, pomyslela jsem si v duchu, jestli opravdu v téhle církvi je opravdu Bůh a v tom z ničeho nic spadla váza z piána. Lekla jsem se a řekla jsem si, že tam tedy asi je, ikdyž v Písmu jsem jasně četla:
„Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných lidskýma rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno.“ (Skutky 17/24-25)
Řekla jsem to mému muži a on jen : “ Tak vidíš.“ Dojeli jsme domů a tam jsem muži znovu říkala moje pocity, i to co se mi tam nelíbí. Pak i to, že nesmíme vepřové maso, celou sobotu mít zasekanou, přitom opět v Písmu je psáno:
„Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší. Podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů. Čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: “ Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: “ To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu:“ Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky 10/11-15)
Jehošua jim odpověděl: “ Můj Otec pracuje i dnes, proto pracuji i já.“ (Jan 5/17)
Měla jsem stále tolik otázek, které mi nikdo nezodpověděl, hledala jsem na netu, kde se dalo, stále jsem hledala pravdu, jelikož se mi nelíbilo ani učení, ani praktiky církve a co teprve, když jsem si přečetla řád adventistů, dělalo se mi zle, tolik příkazů, pomyslela jsem si, „tohle, že by Bůh po nás požadoval?„
(Poznámka – Co říká Izaiáš?
„Vždyť stoly se všechny naplnily nechutnými zvratky – není místo, kde by nebyly. Koho bude někdo poučovat v poznání a komu dá někdo porozumět tomu, co bylo vyslechnuto? Těm, kteří byli odstaveni od mléka, těm odsunutým od prsů? Vždyť je to příkaz za příkazem, příkaz za příkazem, měřicí provazec za měřicím provazcem, měřicí provazec za měřicím provazcem, tady trochu, tamhle trochu.“ (Izaiáš 28:8-10)
Jednoho dne, jak jsem brouzdala po webu, našla jsem moc pěkný článek. Psal ho Igor Zemánek, začala jsem si číst od něj i jiné články, kterým jsem ale ještě nerozuměla. Jen jsem konstatovala, že on bude asi svědek Jehovův, pořád psal Otec JHVH , Jehovah a Jehošua. Nějak jsem to v sobě potřebovala vstřebat. Trvalo mi nějaký čas než jsem se Igimu znovu ozvala. Pamatuju si, že jedna z mých otázek byla, co si myslí o slavení soboty, ta mně prostě nedala spát. Večer jsme si zavolali a já dávala Igimu otázky, které mě trápily. Vždy řekl, aby jsme si vše ověřovali u Otce Jehovah. Nerozuměla jsem, jelikož toto nám nikdy nikdo neřekl.
„V Prorocích je psáno: „A budou všichni vyučeni od Boha.“ Každý, kdo slyší Otce a učí se od něj, přichází ke mně.„“ (Jan 6/45)
Pátrala jsem neustále, dělám to dodnes. Modlím se k nebeskému Otci Jehovah a On mě vždy dá, o co Ho žádám ve jméně Pána Jehošuy, našeho Krále a Spasitele.
Jako mnoho z vás, i já jsem používala jméno Ježíš, které bylo podsunuto Satanem. Nelíbilo se mi ani oslovovat Boha nebeský Otec Jehovah a Syn Jehošua, měla jsem s tím opravdu problém. Modlila jsem se k našemu nebeskému Tatínkovi, a On se mi dal poznat. Nejsem jedna z těch, co mi někdo něco řekne a já mu věřím, ne, vše si ověřuju a ptám se nebeského Otce.
Jsem tedy vyučována přímo od Boha JHVH, nikoli od člověka. Igi, náš milovaný bratr, nás pouze nasměroval a to je vše. Tímto zdravím našeho bratříčka Igiho a naši milovanou sestřičku Šárku, jeho ženu, která je mu velkou láskou, ale i jeho oporou a inspirací.
Nyní s mým mužem plně chápeme, že nemůžeme dělat nic vlastní silou, ale vše pouze z Otcovy vůle ve jménu Pána Jehošuy. Vždy, když jsme v nesnázích, prosíme našeho nebeského Tatínka o pomoc, naopak když se nám daří, děkujeme za vše co pro nás dělá a chválíme Jeho jméno JeHoVaH a Syna Jehošuu. Na toto nesmíme zapomínat, protože nemůžeme jen brát, ale i dávat.
Otec Jehovah po nás nechce nic než to, abychom plnili Jeho vůli, milovali Ho celým svým srdcem, celou svou duší a myslí, stejně tak našeho Beránka Pána pánů a Krále králů Jehošuu a řídili se Jeho zákony, které máme vyryty v srdci. Pokud se budeme řídit Otcovou vůlí, vždy se nám bude dařit, ikdyž budeme procházet těžkými zkouškami, ale nakonec nás čeká veliká odměna. Proto vše, co se děje a bude se dít, ať se děje z tvé vůle, nikoli z naší, Otče Jehovo ve jménu Pána Jehošuy, amen.
Vám všem bratři a sestry. S Agape Váše sestra Renata a Váš bratr a Pánův otrok Pepa