Tudy ne Igorku! Jak Satanův útok byl proměněn v požehnání.

Když jsem ještě poznával nebeského Tatínka a znal jsem jej podle jména, ale ne podle projevů nezasloužené laskavosti, přihodila se mi tato zkušenost. Bylo to ještě před mým křtem Duchem a křtem ve vodě, na jaře 1992.

Zkušenost uvádím hlavně pro ty, kteří si myslí, že nejdůležitější je poznání. Toto je velký omyl, protože nebeskému Otci jde o naše srdce, o naší touhu jej poznat, jako skutečného Otce. On touží, abychom si zamilovali Jeho smysl pro Právo a Spravedlnost.

Když jsem začal skutečně intenzívně zkoumat Písmo, všiml jsem si, že pro podporu kazatelské činnosti je potřeba zajistit potřebné finanční prostředky. Protože to byla doba, kdy snad každý kdo jen mohl, tak začal podnikat, učinil jsem totéž. Vložil jsem tedy svou důvěru v Satanův systém obchodu. Do roka jsem se dostal do problémů, ač začátek byl velmi slibný. Když jsem přišel o obchod a kantýnu, spojil jsem se se dvěma bratry, které jsem poznal ve sboru Svědků Jehovových. A vymysleli jsme plán, jak dostat na trh zboží, po kterém byl tehdy hlad. Rozhodli jsme se, že zajedeme s jedním z nich do Hamburku, do takzvané free zóny, kde najdeme potřebného dodavatele.

Od svého tělesného bratra jsem získal auto a byl jsem právě asi 14 dní majitelem řidičského průkazu. Bratr Michal, který se mnou jel, byl už zkušený řidič. Vyrazili jsme na cestu s tehdejší německou měnou, markami, v hodnotě 18.000 tisíc korun. V kurzu to bylo okolo 1.100 marek. Za to jsme chtěli nakoupit vzorky a nakoupit potřebný benzín v Německu.

Dohodli jsme se s Michalem, že budu řídit a až budu unavený, tak se vystřídáme. Z Ostravy jsme přijeli na dálnici z Drážďan na Berlín a začalo pršet. Tehdejší dálnice byla takový lepší tankodrom, asi jako dnešní D1 před rekonstrukcí a levý pruh byl v daleko lepším stavu. Blížila se půlnoc a já se začal cítit unavený, takže jsem chtěl řízení předat Michalovi, ale minul jsem odpočívadlo. Michal se mne zeptal, zda nechci vystřídat a já mu řekl, že ano. Hned na dalším odpočívadle, že se vystřídáme.

Za jednou delší levotočivou zatáčkou se před námi v levém pruhu objevil kamion a ne a ne přejet do pravého pruhu. V tom jsem uslyšel hlas, který mi začal říkat: „Podjeď ho, podjeď ho.“. Takže jsem poslechl. Byl jsem nezkušený řidič. Když jsem se ke kamionu přiblížil, začal bez blinkrů přejíždět do pravého pruhu. Já jsem tedy přejel do levého, ale auto nezpomalilo, jakoby přestaly na krátkou chvíli fungovat brzdy. Když konečně začalo auto brzdit, byl kamion přesně na středu dělící čáry. Narazil jsem do zadní části návěsu a dostali jsme smyk, který nás katapultoval na druhou stranu dálnice, kde jsme jako v akčním filmu udělali ve vzduchu salto a dopadli jsme do příkopu hezky na všechny čtyři kola.

Praskl nám chladič a vyvalila se pára. V té chvíli jsem si uvědomil, kdo mi začal říkat, abych ten kamion podjel. Takže říkám Michalovi: „Zase se to Satanovi nepovedlo.“. Začali jsme se strašně smát a v tom u nás zastavilo nějaké auto, zda jsme živí a zda mají zavolat policii a odtahovou službu. Paní, která pomoc nabídla nechápala náš smích. Ten nás brzy přešel. Přijela odtahovka i s policií. Když jsem vysvětlil co se stalo, že to byl kamion z České republiky, který si to štrádoval v levém pruhu, tak mi nedali ani pokutu. Byli jsme cca 30 km od Drážďan a mysleli jsme si, že nás odtahová služba posune do Československa.

Sjeli jsme z dálnice a místo k ČSFR jsme mířili do německého vnitrozemí. Řidič se nechtěl se mnou bavit, kam vlastně jedeme. Bylo okolo půl druhé v noci, když nás přivezl na autovrakoviště, kde nás složil a řekl: „Gute nacht.“ a odjel. Zapálil jsem si a v tom přišel nějaký muž, asi 35 let a řekl, ať s ním jdeme do kanceláře. Poprosil jsem jej o možnost zavolat si na ambasádu, abych věděl jak věc řešit. Hlas na druhé straně se zeptal zda je někdo zraněný a já řekl, že ne. Tak jsem dostal vynadáno, proč otravuji. Michal se mezitím rozhlížel po místnosti a najednou mi říká: „Igi, toto vypadá jako Strážná věž, ale tu neznám.“. Podíval jsem se na časopis a skutečně to byla Strážná věž v němčině. Zeptal jsem se tedy toho pána: „Je tady nějaký svědek Jehovův?“. On mi odpověděl: „Ano, já jsem svědek Jehovův.“.

Zakřičel jsem radostí: „Dast ist auch deine bruder, Michal.“ (To je také tvůj bratr, Michal). Podíval se divně, protože SJ nenávidí kuřáky a já jsem kouřil, takže jsem dodal, že já studuji Písmo. Poprosil jsem jej o Bibli a ukázal jsem mu v ní všechny nejdůležitější texty, které SJ používají. V té chvíli uvěřil. I on se jmenoval Michal. Šel si auto prohlédnout a říká: „Toto nemá cenu opravovat. To je total.“. Pak říká: Pojďte, tady se můžete vyspat a ráno zjistíme, co se dá dělat.

Asi v osm nás vzbudil a přivedl do jiné místnosti, kde byla snídaně a asi 16 bratrů a sester. Byli jsme jak v Jiříkově vidění. Po snídani jsme šli s jedním z těch bratrů se podívat na auto. To už bylo v přední části rozebrané, motor vytažený. Třetí den jsme odjížděli s kanárkem, protože náhradní karoserie byla z několika aut určených k likvidaci. Celou dobu se o nás starali, jako bychom se znali léta.

Během té doby se nás ptali, proč jsme vůbec do Německa přijeli a zda raději nechceme jiné auto, než toho žigulíka. Bratr Michael nám řekl, že odtahovou službu musíme zaplatit, že to není bratr a jen spolu spolupracují. Když mi řekl cenu, že musíme zaplatit 12.500,- Kčs, 750,- marek, tak se mi protočili panenky. Celou opravu jsme měli gratis. Říkám tomu německému bratrovi: „No to jsme v háji, protože máme jen 1.100 marek, které potřebujeme na ten Hamburk.“. Řekl: „Dobře. Příště až přijedete, tak mi je dáte.“. Byli jsme dohodnuti na koupi dvou škodovek ve výborném stavu, které by jinak sešrotovali.

Nebeský Otec viděl, kdo mne podněcoval a obrátil jeho útok proti němu. Tady to ale nekončí. Vyrazili jsme do Hamburku. Přijeli jsme v noci, přespali v autě a ráno vyrazili do free zóny. Procházeli jsme celou oblastí a hledali dodavatele. Je to velká oblast, asi jako část Ostravy Poruby. Ne a ne nikoho najít. Bylo 5 odpoledne, když jsme dorazili na místní poštu. Říkám Michalovi: „Zkusíme se zeptat zde. Mohli by o někom vědět, když doručují poštu těm firmám.“. Vešli jsme dovnitř a za přepážkou byla jen jedna pošťačka a byl tam jeden muž ve velmi drahém obleku. Zeptal jsem se pošťačky, zda by nevěděla o někom, kdo dodává to, co hledáme. V tom ten muž řekl: „Já mám to zboží, ale ne tady, ale přímo v Hamburku.“.

Pak se zeptal, zda jsme tam autem, aby nás do svého obchodu dovedl. Já říkám ano, že pojedeme za ním. Řekl: „Ne, já jsem tu metrem.“. Když uviděl kanárka, tak se zeptal, zda to vůbec jezdí. On sám byl z Pákistánu, kde jezdí leccos, takže si každý dokáže představit, jak vzhledově auto vypadalo. Ale nakoupili jsme to, co jsme předpokládali, že se bude líbit a zůstalo nám jen 8 marek, krom potřebných marek na benzín. Opět to bylo velké požehnání, protože už jsme nevěřili, že někoho najdeme. A ani tady to nekončí.

Po cestě nazpět, bez jídla, bez pití jsme se zastavili v právě otevřeném motorestu, na bývalém hraničním přechodu mezi BDR a DDR. Dali jsme si kávu za 8 marek a spěchali k autu. V tom nás zastavili čtyři kluci kolem 20 let. Zeptali se, zda bychom je neodtáhli do Berlína, že se jim pokazilo auto. Řekl jsem, že ano. Kluci to naše ještě neviděli. Už si nepamatuji přesně, co to měli, ale bylo to auto ve sportovním stylu. Když jsem k němu nacouval, tak se zeptali, zda to kanárek zvládne.

Náš plán s Michalem byl takový, že co nejrychleji přejedeme do Čech, abychom se najedli a napili. Nakonec jsme skončili v centru Berlína. Nečekali jsme, že něco dostaneme, to už bychom považovali za moc velkou přízeň našeho nebeského Otce, ale ten co mu to auto patřilo vytáhl 100 marek a hezky poděkoval. Tak jsme vyhledali první Mc Donald a dali si poprvé v životě hamburger. Děkovali jsme Otci za jeho neuvěřitelné projevy nezasloužené laskavosti.

Když jsme dorazili do Ostravy, tak jsme hledali odběratele. Nikdo neměl zájem. Nepodařilo se nám skoro nic prodat. Nutně jsme potřebovali dostat peníze zpět. Potřebovali jsme 500,- marek na ty škodovky a zaplatit 750,- marek za odtah. Nakonec si Michal a Martin půjčili od mamky potřebnou hotovost a zajeli jsme do Německa pro ta auta. Když jsme je prodali, tak jsme byli na tom stejně, jako před první cestou.

Co mi tím vším Otec ukázal? Že On dokáže potřebné prostředky zajistit jinak. Že já fakt podnikat nemám, protože obchod patří Satanovi. A hlavně, že když se na něj spolehnu, tak je schopen otočit i samotný Satanův útok v můj prospěch. Nepochopil jsem to hned, trvalo mi to asi dalších 26 let, než jsem vše plně pochopil, ale zážitek to byl pro mne asi takový, jako by se přede mnou otevíralo Rudé moře. Proto jsem nazval tuto zkušenost: „Tudy ne Igorku!“.

Snad to povzbudí k důvěře i někoho z vás, kdo jste dočetli až sem. Mé životní zkušenosti mne naučili, že nemusím jen věřit, protože já vím, jakým náš nebeský Otec je. Pokud mu skutečně dáme své celé srdce, pak vždy najde pro nás to správné východisko a je schopen nás osvobodit skrze Jehošuu i z ohnivé pece.

Proto vás chci poprosit, vzdejte nebeskému Otci, JeHoVaH Bohu, chválu a díky ve svých modlitbách i za tento skutek záchrany, který byl učiněn v můj prospěch, abych jej našel a mohl vám sloužit v tomto ČASE KONCE Dary, které pro mne nebeský Otec připravil.

Váš bratr a Pánův otrok Igi.