Autorem tohoto příspěvku je Karel Bucha, který jej zveřejnil ve své facebookové skupině BIBLICKÁ HISTORIE. Možná jste se nikdy nezamýšleli nad tím, jak náročné bylo během dějin zachovat Bibli pro budoucí generace. Mnozí kritici Bible často vůbec netuší, co vše má za sebou a přitom sami jen opakují, co už bylo dávno vyvráceno.
Nedávno jsem se opět dostal do diskuze s jedním astrologem. Ten mi začal tvrdit, že není důležité znát jméno Stvořitele JeHoVaH a že Kabala říká, že je v Písmu 72 různých pojmenování nebeského Otce. No když to tvrdí Kabala, takto jistě bude „pravda“. Jak jsem si povšiml měl u sebe karty a na nich bylo napsáno magie. Komu patří Kabala a komu magie? Jednoznačně Satanovi. Velmi špatně se to takovým lidem vysvětluje, protože oni přece praktikují bílou magii. A tu je jádro pudla těchto lidí. Neuvědomují si, že je Satan uzavřel do své ohrádky kouzel a výklady jim poskytují démoni.
Místo aby se dotazovali Stvořitele nebe a Země, JeHoVaH Boha, prozkoumali skutečně samotné Písmo, tak raději vše zpochybní ač je to dávno vyvrácena lež. Proto Písmo prošlo dějinami jako kniha, která se nesměla číst. Více se dozvíte v textu Karla Buchy:
„Bible, kniha kterou známe dnes si prošla mnoha časy, než byla dostupná i lidem mimo intelektuální prostředí. Ve středověku se četbě bible moc nepřálo a opravdový celý překlad do běžného jazyka na území Evropy vznikl až v 15. století. Velký převrat v šíření bible učinilo používání knihtisku. Jako Starý zákon, tak i Nový zákon byly uzavřeny a prohlášeny za pravidlo víry u většiny sborů ke konci 2. století. Církevní sbory si navzdory útokům nejen světských, tak i sektářských dávaly záležet na zachování originálním obsahu bible.
Lis v Kralicích s dobovým vyobrazením tiskárny.
Počáteční bible neměly podobu našich svazků, nýbrž svinutých listin z papyru. Byly to dlouhé úzké pruhy, na něž se psalo ve sloupcích. Papyrus trpěl vlhkem, proto se nám překladů příliš nezachovalo, až na vzácné výjimky. Snad nejvíce se fragmentů uchovalo v Egyptě, díky podnebí. Později se využívalo papyru mezi křesťany i jinak. Tak se opisy Písma šířily až do raných začátků středověku před císařem Konstantinem. Opisy vznikaly v různých místech a neměly centrálu lidského vedení, takže se většina pisatelů spoléhala na Boží vedení.
Je tedy pro nevěřící Tomáše podivné, že bible při všech složitostech a mnoha rozdílných překladech nebyla od toho všeho ve svém sdělení nijak ve velkém narušena a text byl uchován. U většiny staré literatury se nezachovaly žádné původní rukopisy. Nejstarší rukopisy byly napsány až za několik staletí, např. rukopis Vergilia, který byl nalezen, byl napsán zhruba 300 roků od jeho smrti u Platóna to je dokonce až 1300 roků. Naproti tomu u biblických knih je tomu jinak, mnohé kopie pocházejí asi pár desítek roků po jejich vzniku. Tím se dá uznat pozoruhodnost bible, když ještě připočteme Starý zákon, zachovaný Židy, přesto je v plném souladu s křesťany.
Velmi rychle se bible začala překládat do mnoha jazyků, takž. by se měla teoreticky od původního obsahu rychle vzdalovat, přesto ji něco mocnějšího než lidská vůle drží a drželo po celá ta staletí pospolu. První křesťané tak s biblí v kontaktu nepochybně byli a dokonce ji znali mnozí i nazpaměť. Tato schopnost se vyplatila za horoucího nepřítele bible, císaře Diokleciána, který vydal začátkem roku 303 rozkaz ukončit existence této knihy. Křesťané ač bez moci i tak zápasili o bibli pomocí duchovní síly, ze které čerpali a tuto hroznou přesilu porazili. Postupem času, jak přicházel středověk, začal se význam sborů ztrácet a bible se stala knihou uzavřeného okruhu lidí.
Nejvíce bylo možno počíst bibli v klášterech, které měly rozsáhlé knihovny, ale ty byly vesměs podobní pohanských duchovním řádům, než sborům, jaké byly typické pro dřívější lidi v KRISTU, protože se izolovaly od velké části lidí. To vedlo mnoho lidí k neznalosti bible a návratu do modlářství, které nutilo i církevní představitele samotné přizpůsobovat se antickému pohanství, což vedlo např. ve 12. století k uctívání panny Marie, také mariánskému kultu a jiným pohanským způsobům uctívání..
Církev tak nebyla původní církví sborů z prvního století, nýbrž hierarchistickou po vzoru pohanských náboženských řádů. Toto dělení na duchovní a neduchovní zaselo rozdělení církve do kast, ze kterých byli duchovní pasováni na autority „rovné samotnému Bohu„, viz nazývání kněze slovem “ otče“ nebo „velebný pane“ a jiné tituly, které duchovní členy stavělo vůči zbytku lidí statutárně výš. Tato duchovní sorta tak sama měla právo bibli vykládat, ale ne překládat do běžného jazyka lidu – překlad byl vesměs vnímán jako zbytečnost, neboť výklad kněze byl dostačující. Jeroným v 5 století přeložil Písmo do latiny a tento překlad byl nazván Vulgata. Lidé tak bibli neznali, neboť Latinu jako „biblický jazyk“ mohli umět jen vzdělaní lidé, zbytku muselo stačit kázání kněze. Teprve Viklef začal s odvážnou tezí, že je něco špatně a že církev je mimo své kořeny z dob předchozích.
Po něm to byl Jan Hus, který z bible učinil jediný usvědčující právní dokument a to vedlo k obavám nejen církve, ale i světské moci, která stavěla na existenci Svaté říše římské, od které si slibovala jednotu a obnovu Říma. Hus tedy nerespektoval politické pořádky tehdejší doby a byl vnímán jako rozvraceč Říma. Vypuknutí rebelie v království Českém (husitství) vybojovalo bibli právo byt přeložena do jazyka českého. Pozdější papež Pius ll. pronesl výrok o táborských ženách: ,,nech se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrdit, že alespoň jednou přečetli Nový zákon, kdežto v Táboře sotva bys ženy nalezl, jež by nedovedla odpovídat z Nového i Starého zákona. “
V Čechách se stalo to, že znali bibli i neprivilegovaní, jako tomu bylo v dobách předchozí církve vedenou mnohými sbory. Toto prostředí vyvolalo ohlas i mimo Čechy, Moravu a Slezsko a inspirovalo další k přeložení bible do národních jazyků. Knihtisk urychlil šíření tištěného textu po Evropě. Je třeba připomenout zásluhy i duchovních z řad katolických řádů, kteří také nechali tisknout kopie a dávali je do rukou „laikům“, i když papežská církev příliš nebyla této situaci nadšena. V Čechách se stala senzace Bible Kralická, kterou přeložili členi Jednoty bratrské, kteří toužili k návratu ke sborům a touto cestou se vydali.
Jejich práce v oblasti duchovní i vzdělávací vyvolala obrovské útoky na její členy. Tito lidé čerpali velmi z namáhavé a nelehké práce na překladu Bible. Zároveň byli velmi semknutí a přehlíželi své osobní práce a tak nevíme, na které části kdo kdy pracoval. Velmi se vzdělávali v hebrejštině a staré řečtině a z těchto znalostí intenzivně pracovali na vzniku České bible. Jejich hlavní překladatelský pracoviště bylo v Ivančicích na Moravě. Přípravy na bibli kralickou řídil Ondřej Štefan, který pod vlivem Jana Blahoslava byl vyslán na mnohá studia v cizině. Velký zásluhy patří i Mikuláši z Kaménka, který byl profesor hebrejštiny na bratrské škole v Ivančicích, kde mohlo studovat i mnoho dětí z chudých rodin, po boku dětí z bohatých rodin. Jak je vidět, Jednota si na rozdělování podle postavení příliš nepotrpěla a dařilo se mezi členy tvořit opravdu duchovní atmosféru. Mezi výborné znalce hebrejštiny patřil i Lukáš Helic, židovského původu z Poznaně. Pomáhal taktéž s psaním překladů. Toto období však započalo další viditelné pronásledování této knihy a její pálení. Členové pracovali často v utajení, neboť jejich tiskařská střediska byla stopována a ničena. Bible však přežila i toto období, které chtělo bibli opět dostat na okraj. Ani pronásledování však jako kdysi v Římě neuspělo. Čím víc světská moc stupňovala svoje represe, tím víc duchovně prohrávala. Zdálo se, že nakonec to nejhorší je za ní. Další rána a zkouška bible bylo století 17. kdy hrstka „osvícenců“ chtěla podrobit bibli rozumové kritice. Pro mnohé bylo přesvědčení, že bible brzo skončí na smetišti dějin.
Ač byla bible mnohokrát podrobována zkouškám i toto období přečkala. Ani osvícenecká revoluce ve Francii, ani brutální komunistické režimy navazující na ni nedokázaly z biblí udělat to co si mnozí tolik přáli „hodit ji na smetiště minulosti „. Mezi ony kritiky bible co byli ovlivněny “ osvícením“ byli i teologové, kteří toužili bibli brát jen podle toho, co se hodí do dobového prostředí. Bible však přečkala i tyto „myslitele“, kteří sice mají mnoho nástupců, ale ti stejně jako jejich předchůdci nevydrží věky a vrátí se do země jako prach.“ (Konec textu)
Ano, Písmo bylo vždy velmi pronásledovanou knihou, protože plně odhaluje samotného Božího odpůrce Satana Ďábla. Už to je dostatečným důkazem toho, že je obsah Písma něčím víc, než nějakým obyčejným zápisem. Můžeme v ní číst například tuto myšlenku:
„Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo.“ (2. dopis Timoteovi 3:16,17)
Zda je to skutečně tak nezjistíme tím, že nám o ni budou vyprávět druzí, ale jedině tak, že si ji otevřeme s prosbou na rtech, aby nám ji vysvětlil samotný nebeský Otec, JeHoVaH Bůh, ve jménu Jehošuy Mesiáše (Krista). Kdo to učiní s úplným srdcem, ten obdrží odměnu, kterou Kristus nazval PERLOU NEJVYŠŠÍ HODNOTY.
Doporučuji začít číst nejprve Matoušovo evangelium a pokračovat až ke skutkům apoštolů. Pak přejít na první knihu Písma, kterou najdeme pod dvěma názvy: „Genesis, nebo 1. Mojžíšova„. Dále bych pokračoval tak, jak mne vede Duch. Pro případné další dotazy můžete své otázky klást pod článkem a já se je budu snažit zodpovědět.
S Agape váš a Kristův bratr Igi.