Proč je nám řečeno, že máme být věrní v malém, abychom byli věrní i ve velkém? Jak na to dosáhnout?

Jako asi každý člověk toužíme potom, abychom nebyli nikým podváděni, abychom s každým, s kým chceme navázat důvěrný osobní vztah, abychom měli jistotu, že nás nějak vědomě nepodvádí. Velmi si uvědomujeme, že odhalení takového úmyslného jednání s námi, kdy nás někdo záměrně podvede, se vždy projeví jako těžká psychická rána.

My, co máme děti, víc než jedno, si pamatujeme snad každou lež, svých dětí, se kterou na nás přišly, jen proto, aby se nemusely přiznat k nějaké lumpárně, kterou někdy provedly. Vždy jsme se sami sebe ptali, proč nám lhaly a pravdu neodhalily. Sice to dokážeme pochopit, ale po nějaký čas nás to trápilo, i když jsme jim odpustily. Už jsme si museli dávat pozor, více zkoumat, zda jim pak věřit. Narušilo to náš vztah, naší vzájemnou Lásku Storge, podle řeckého slova, pro rodinnou Lásku.

Oč horší se to stává v čase, když máme nějakého přítele, přítelkyni, nemluvím tu o intimním fyzickém vztahu, ale o přátelství mezi dvěma osobami, kdy jedna druhé bezmezně důvěřuje. A pak zjistíme, že něco nebylo pravdou, že nám něco záměrně zatajila, jen proto, aby nebyla například hloupá v našich očích, aby se neponížila před světem jako takovým.

Jak asi všichni stálí čtenáři těchto stránek vědí, vždy dbám na to, abych odhalil o sobě něco, co by mohlo způsobit v budoucnu nějaký problém, narušení vzájemné důvěry, když sám zjistím, že jsem něco neudělal správně. Nechci být jako děti, které ze strachu z trestu nám zalžou. Nebo tajně jednají tak, že věří, že se na něco nepřijde, tak mlčí.

Chci nyní mluvit o sobě. Protože sám vím, že jsem se jako dítě naučil svým rodičům lhát, ač jsem vždy vědomou lež považoval za něco, co mi je odporné. Když mi mé děti samy lhaly, musel jsem si na to vzpomenout a snažil jsem se najít i vlastní chybu, protože jsem si uvědomoval, že my rodiče chceme své děti vidět lepšíma očima a pravda nám takový obraz narušuje. Strach nebo touha dosáhnout na něco, nás může vést k tomu, abychom nebyli poctiví. Abychom jednali záludně.

Já osobně jsem například v pubertě nejednal se svými rodiči poctivě. Například jsem jim jeden rok lhal o svém vysvědčení, jen proto, abych nemusel poslouchat kázání o tom, že jsem lajdák, který na všechno kašle. Abych si užil prázdniny. Svému otci jsem potají bral drobné, abych si koupil cigarety. Měl jich vždy v oblecích, které nosil, různě po kapsách a sám nevěděl, že je tam měl. Samozřejmě se za své dřívější, pubertální jednání stydím, ale stalo se to a malovat můj skutečný osobní příběh nějakou růžovou barvou by bylo z mé strany nepoctivé. Byla by to lež.

Proto se na těchto stránkách snažím být pro svět a mou duchovní rodinu co nejpoctivější i vzhledem k tomu, co zjistím, kde jsem se zmýlil. Nyní připravuji nějaké články, kde velmi záleží na datech. Musel jsem tedy znovu prozkoumat židovský kalendář, ale jinak, než jsem to činil dosud. Potřebuji být skutečně přesný. Sám pro sebe a také vůči všem čtenářům. Při opětovném zkoumání jsem narazil na svůj omyl, jak jsem v jednom starším článku popsal tento kalendář.

Dokonce jsem zjistil, že jsem při osobním sestavování biblické chronologie narazil na to, že jsem zapomněl do ní vložit jednoho judského krále, jeho dvouleté panování. Musel jsem zjistit, zda nedošlo k celkové chybě, protože jak z článků víte, snažím se poukázat na správnou časovou osu. Naštěstí se nic zásadního nestalo, protože ta důležitá data jsou v pořádku. Prostě nebeský Otec viděl, kde jsem v jiném časovém úseku si vše nesestavil správně, kde jsem špatně uvažoval.

Ač se na mnoho věcí dotazuji, musím si vše většinou nastudovat sám. Brodit se sem a tam, jak Písmem, tak dějinami, archeologií, jejími nálezy. Nebeský Otec mi samozřejmě se vším pomáhá a ukazuje, kde hledat. Je to časově velmi náročné, ale o to větší vhled mi to pak dává, abych pochopil.

Jak jsem zjistil a všem, které to nějak zmátlo se za to veřejně omlouvám, nebyl to záměr, jen jsem do zkoumání nedal tolik úsilí, jak jsem mohl. Vysvětlím co se stalo.

Biblický kalendář je založený na židovském kalendáři, který se řídí úplňky. To jsem samozřejmě věděl. Byl jsem však přesvědčený o tom, že každý z dvanácti stálých měsíců má vždy 30 dní. Nikdy jsem si nevšiml, že to tak není. Nezkoumal jsem logiku, která byla Hebrejcům dána. Teprve nyní, když zkoumám to, co mám předložit, jsem si toho povšiml. Kdysi dávno jsem si zafixoval v hlavě, že každý měsíc má 30 dnů a nepodíval jsem se do konkrétního židovského kalendáře, že to tak není.

Aby mi to vycházelo, tak jsem V Adar, měsíc, který se do kalendáře vkládá, aby vyrovnal ztrátu slunečního kalendáře, také astronomického, jak se někdy nazývá, tak jsem ten V Adar zkrátil. Byl jsem přesvědčen, že musí mít délku 11 a 12 dní, podle potřeby. To by skutečně platilo, pokud by byly židovské měsíce po 30 dnech. jenže je to jinak a je to geniální. Proč? Protože je v ní vyšší moudrost.

Že to tak je, to zjistíme tehdy, když se musíme těmi věcmi brodit a je nám skrze ducha dán příkaz, abychom to pochopili sami. Uviděli v tom tu vyšší moudrost, než je ta lidská. Než to více rozeberu pro ty, koho to skutečně zajímá, tak potřebuji vysvětlit ten námět o věrnosti. Chci jej vysvětlit na mém životě, mých chybách, které si uvědomuji a byly mi nebeským Otcem odhaleny.

Jsme lidé, jsme nedokonalí, máme svou přirozenou osobnost. Ta se často projevuje pod emocemi. Například když se něčeho bojíme, nebo když víme, že se druhá strana mýlí. Pokud si to uvědomujeme, tak nás to vede k sebe zkoumání. Mým největším problémem je, že nedokážu ovládnout své hlasivky tak, jak to dokázal kdysi můj duchovní učitel Láďa Šáro, když byl nebeským Otcem veden k tomu, aby mne naučil brodit se Písmem.

Učím se to už více jak 35 let, přesto se mi to nedaří a pak si zpětně říkám, že si za projevy určité nenávisti mohu sám, protože to způsobilo u některých osob to, že mne dnes mírně řečeno nemusí.

S mými dětmi při naší diskuzi se často stává, že když mi objasňují svůj pohled na svět, který se diametrálně liší od toho, co jsem mohl osobně poznat já sám, tak když začnu argumentovat, tak začnu zvyšovat svůj hlas, protože chci zdůraznit určitou myšlenku, něco, co ony nevidí. Vnitřně jsem klidný, ale na venek to vypadá úplně jinak. Své by o tom mohl vyprávět bratr Mirek, když někdy vedeme určité rozhovory. Já to v tu chvíli vůbec neslyším. Nevím proč to tak je.

A když se dostanu pod emoce, protože v názorech vidím tu do očí bijící nespravedlnost vůči nebeskému Otci a vůči Panu Jehošuovi, pak řvu jako lev. Je to správné, spravedlivé? Ne není, nadělám tím více škody. Tehdy si zpětně uvědomuji toto:

„Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 25:11)

Nebo si vzpomenu na Pavla, jeho radu Timoteovi, kterou mu napsal:

„Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kteří nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy, aby vystřízlivěli z Ďáblovy léčky, jelikož jím byli zaživa chyceni pro jeho vůli.“ (2. list Timoteovi 2:24-26)

Kdybyste znali Láďu Š., tak byste mi asi rozuměli víc, čeho bych si přál dosáhnout. To byl nejmírnější člověk jakého jsem znal. Nikdy nezvedal hlas, vždy jsem jej zažil jen s jeho neuvěřitelnou mírností, i když mne třeba pokáral. přál bych si být v tomto ohledu jako byl on, ale jsem Igor Zemánek, s vlastní nedostatečností. Tak jako měl i on svou vlastní nedostatečnost.

Chtěl bych Vás, kterým jsem možná ublížil tím, že jsem s Vámi nejednal mírně, chtěl bych Vás poprosit o odpuštění. Zkuste mne milovat i s mými chybami. Snažím se je odstranit, ale nedaří se mi to. Nevadí mi kritika, ač to tak může vypadat, když zvýším svůj hlas. Pokud mi je něco vyčítáno, vždy se to snažím vyslechnout a zkoumám to, zda nemá druhá strana pravdu. Ptám se také nebeského Otce, zda to taky tak vidí. Chci být lepším člověkem než jsem.

Proto když zpětně zjistím, že jsem něco nepředložil správně, tak nechci kolem toho chodit, jako kolem horké kaše a čekat na to, zda to vyhnije, nebo někdo zjistí sám, což by bylo skutečně dobré, protože pak dá najevo, že vše zkoumá sám, že jsem se dopustil nějaké chyby, nějaké nepřesnosti. Jsem jen člověk a toto uvědomění si mi pomáhá k tomu, nedívat se na někoho skrze prsty.

Jenom já sám vím zda a jakou mám vůči ostatním odpovědnost. Musím se zodpovídat našemu nebeskému Otci a také Panu Jehošuovi za každou svou myšlenku a představa, že Vás zavádím někam jinam, je pro mne tak bolestná, že nechci raději žít. Proč? Nechci dělat Satanovi radost, jemu a jeho ničemným andělům, démonům.

Stále si uvědomuji, kolikrát podvedl mou mysl. A pak jsem jako osel za mrkví šel cestou, kterou jsem jít nechtěl. Nikdy jsem netoužil potom, abych nad někým panoval. Nechci se chlubit svými dobrými skutky, protože vím, že byly připuštěny jen, aby to vedlo ke slávě Otce a Syna. Nikdy nebudu někomu říkat, že mi má věřit, protože to je cesta k modlářství, k falešnému uctívání člověka a vliv můžeme vidět v náboženských domech.

Proto stále i s těmi, kdo už dokáží komunikovat s nebeským Otcem, proto Vás vybízíme, abychom se dotazovali sami na vše nebeského Otce. Plně rozumím slovům apoštola Pavla když napsal:

„Modlete se za nás, neboť důvěřujeme, že máme poctivé svědomí, protože si přejeme chovat se ve všem poctivě.“ (List Židům 13:18)

Dnes nikdo, kdo se zahloubal někdy do pokynů a slov apoštola Pavla, nepochybuje o tom, že vše činil poctivě, tedy s věrností vůči Otci a Panu Jehošuovi. Přesto když žil, nenávidělo jej mnoho takzvaných bratrů a sester. Vždyť se s ním nechtěli ani osobně setkat. Raději ať jim to napíše. I Pavel i ostatní apoštolové, význační učedníci, jako byl i Timoteus, Barnabáš, Apollos, i oni byli jen lidé.

My však se máme naučit i milovat své nepřátele. Snášet jeden druhého. Brát nedostatky druhých jako pomyslnou slámu v oku našeho bratra, protože sami si v tom svém oku neseme vlastní trám.

I to je o té malé věrnosti vůči samým sobě a vůči nebeskému Otci a Kristu. Na sebe samotné musíme klást větší nároky, než na ostatní. Nebát se přijít s tím, že se nám něco nepovedlo, že jsme učinili někde chybu. Když se to stane, je potřeba to říci a omluvit se. Ukázat si, proč to nebeský Otec připustil, aby se to do článků dostalo.

Představme si situaci, pokud bychom v Písmu nenalezli nějaký zdánlivý rozpor. Vše by bylo předloženo polopaticky. K čemu by to vedlo? K tomu, že bychom nikdy nepochopili vyšší Boží cesty a vyšší Boží myšlenky. Tak jsme nuceni přemýšlet, snažit se pochopit každou tečku a čárku, každé slovo, jak je skutečně myšleno. Tím si můžeme Bibli zamilovat, když o ní přemýšlíme.

Nebo si představme, že by se v článcích neprojevila lidská nedokonalost. Zákonitě by to vedlo k tomu, že bychom přestali o všem přemýšlet, proč nad myšlenkami uvažovat. My, kdo články píšeme si uvědomujeme, že nad myšlenkami musíme uvažovat hlavně my sami, proč nás k nim nebeský Otec vede a co nás učí. Přáli bychom si, abyste to byli Vy sami, kdo bude psát, komu nebeský Otec svěří Jeho dílo.

Všichni potřebujeme být povzbuzeni vírou a skutky druhých, ke kterým jsou ostatní nebeským Otcem vedeni. Milujeme rozhovory, kde zaznívají osobní zkušenosti bratrů a sester, jak jim sám nebeský Otec otevíral oči, jak jim pomáhal s problémy. Sláva za to dobré nepatří těm bratrům a sestrám, jen Otci a Kristu.

Představme si, že tím, čím mne nyní nebeský Otec pověřil, abych zjistil sám, jak správně vkládat měsíce V Adar, aby vše odpovídalo Pravdě, že by to dal bratrovi, který je v matematice jako ryba ve vodě. To, co já už do hloubky zkoumám několik dní, by on zvládl za jedno odpoledne. Co by mne to naučilo? Nic. Proč? Protože bych neviděl tu hloubku, která se mi vlastním zkoumáním odhaluje.

To neznamená, že bude takto veden každý. Máme spolupracovat, proto někdo odhaluje to, co má sám odhalit a jiný je veden za jinam a vzájemně se máme obohacovat. Pro nějakého matematika by to zřejmě nebyla žádná hloubka moudrosti, jen suchý matematický princip. Něco tak jasného a běžného.

A opět je to jen malá věrnost, pokud se do úkolu ponoříme co nejhlouběji. Nebeský Otec ví, co nás tím potřebuje naučit, proč si s tím potřebujeme lámat mozek. Proto pamatujme na Pánova slova, když říká:

„Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Lukáš 16:10)

Pro Ty, koho zajímá hlubší moudrost ohledně toho, proč Hebrejci nedostali jednoduchý a velmi přesný solární kalendář, který dnes využíváme, tak se pojďme podívat na ten lunární. Na to, co jsem pro sebe zjistil, nebo spíše, co jsem neviděl, ač je to na první pohled jasné.

Dnes mnozí badatelé a výzkumníci zjišťují, kteří se snaží pochopit určité přírodní cykly, že se vše periodicky opakuje. To odhaluje i lunární kalendář. Hebrejci byli hlavně zemědělci. Díky porozumění lunárnímu období, dokázali například zasít tehdy, kdy to bylo nejlepší. Proto nikdy nemuseli přijít s prázdnou, když měli dát první výnos ze svých plodů. Vždy byly zralé.

Vše funguje na jednoduchém principu. Od úplňku k úplňku vždy uplyne konkrétní čas, ač není úplně stejný. Má toleranci od 29,18 dní po 29,93 dní. Průměrně trvá 29, 53 dní. Přesně 29 dni 12 hodin 44 minut.

Těch 44 minut, které jsou navíc, tak ty posunou po 33 po sobě jdoucích úplňcích počátek o jeden den a 12 minut. Hebrejci dostali dvanáct hlavních měsíců. Šest po 30-ti dnech a šest měsíců po 29-ti dnech. Nisan, který je prvním měsícem, má 30 dnů. Po něm následující měsíc ijar, který má 29 dní. Pak další 30 a další 29. Pokud sečteme dny dvou po sobě následujících měsíců, vždy bude v běžném roce výsledek 59 dní. Přesně dva lunární cykly bez jedné hodiny a dvaceti osmi minut.

Solární rok trvá 365 dní a 6 hodin. Proto se každý čtvrtý rok přidává jeden den v únoru, aby se neposouval někam jinam, ale zůstal stálý. Jak jednoduše zjistíme, pokud 6x vynásobíme 59 dní, dostaneme se k 354 plným dnům, dvanácti po sobě jdoucích lunárních cyklech. Ty jsou dlouhé přesně 354 dní a 528 minut. Tedy 8 hodin a 48 minut.

Do plného solárního roku nám chybí, pokud víme, že trvá 365 dní a 480 minut, deset dní 23 hodin a 12 minut. Skoro celých 11 dní. To znamená, že musíme každý třetí rok přidat jeden měsíc o 30 dnech, to je V adar. Co se stane? Budou nám chybět touto korekcí přesně dva dny a dvě hodiny a dvacet čtyři minut do plného solárního kalendáře.

Opět ve třetím roce přidáme V adar. Opět tím korigujeme rozdíl mezi skutečným a solárním rokem. Za šest roků se však odchylka zdvojnásobí. Už to budou 4 dny 4 hodiny a 48 minut. Tak můžeme počítat dále. Za další tři roky se odchylka opět zvýší na 6 dnů 7 hodin a 12 minut. A zase dáme za tři roky V adar a už je to 8 dnů 9 hodin a 36 minut.

Jenže my musíme sledovat lunu, měsíc. A jak jsem poukázal výše, počátek úplňku se po třiceti třech cyklech posune o jeden den a dvanáct minut. Je to tedy za 2 roky a 9 měsíců. Proto se s vkládáním V Adaru manipuluje trochu jinak, než by člověk myslel. A to je to, co nyní hledám. Proč? Protože v dalším článku díky tomu to přesnému vzorci odhalím, proč se narodil Jehošua Kristus Marii právě v ten konkrétní čas.

Jak někteří vědí, před třemi, nebo čtyřmi roky došlo mezi mnou a jedním bratrem ke sporu. Ten se týkal času takzvané připomínky Pánovy smrti na jeho památku. Mne tehdy nebeský Otec vedl k tomu, abych se držel hebrejského kalendáře a ne toho, jak tento Biblí stanovený den, jak jej organizují například Svědkové Jehovovi. Tento spor způsobil velké rozdělení. Mnozí pak odešli za tímto bratrem.

Teprve nyní, když vše do hloubky zkoumám, plně rozumím tomu, proč po mne toto nebeský Otec vyžadoval, abych mu byl věrný v malém. Proč v malém? Protože se jednalo o 24 hodin a pro běžného pozorovatele a člověka, který neví co to znamená lpět na Otcových přikázáních, se to může zdát jako malichernost. Běžně jsou mnozí věřící přesvědčení o tom, že nebeský Otec sice něco přikáže, oznámí, ale už nelpí na důsledném dodržení. Například se jmény Otce a Syna se toto nebere vážně, jako by to nebyl ani Stvořitel života, ale někdo z horní dolní. Přitom sám oznamuje:

„Poslal i vykoupení svému lidu. Na neurčitý čas přikázal svou smlouvu. Jeho jméno je svaté a bázeň vzbuzující.“ (Žalm 111:9)

„Až budeš křičet o přispění, tvá sbírka věcí tě neosvobodí, ale vítr je dokonce všechny odnese. Odvane je výpar, ale ten, kdo mě činí svým útočištěm, zdědí zemi a vezme do vlastnictví mou svatou horu. A jistě se řekne: Nasypávejte, nasypávejte! Vyčistěte cestu. Odstraňte jakoukoli překážku z cesty mého lidu. Tak totiž řekl ten Vysoký a Povýšený, který přebývá navždy a jehož jméno je svaté: Ve výši a na svatém místě přebývám, také se zdrceným a poníženým na duchu, abych oživil ducha ponížených a oživil srdce zdrcených. Vždyť se nebudu přít na neurčitý čas ani nebudu natrvalo rozhořčen; neboť by kvůli mně umdlel i duch, dokonce dýchající tvorové, které jsem sám udělal.“ (Izajáš 57:13-16)

„A Marie řekla: Má duše velebí Jehovu a můj duch se nemůže zdržet, aby se velmi nerozradostnil v Bohu, mém Zachránci; protože shlédl na nízké postavení své otrokyně. Pohleď, od nynějška mě totiž budou všechny generace prohlašovat za šťastnou, protože Ten mocný pro mne udělal velké skutky a jeho jméno je svaté;  a jeho milosrdenství je po generace za generacemi na těch, kteří se ho bojí.“ (Lukáš 1:46-50)

Asi chápeme, že i Marie, která nalezla obrovskou přízeň, si nedovolila nebeského Otce, Svrchovaného Pána JEHOVAH (Jehovu) nazvat jakkoliv, ale přesně jak věděla, že se jmenuje a to jméno bylo pro ni svaté.

Mám jednu velmi dobrou zprávu. Myslel jsem si až do včerejška, že jen já jsem odhalil přesný den úmrtí Pána Jehošuy, podle solárního kalendáře, že se tak stalo v PÁTEK 15.04. 33 n.l. . Byl mi dán totiž příkaz si to podle úplňků a podle jednotlivých dnů, pátků spočítat, stejně jako to, co nyní zpracovávám. A jak jsem zjistil, oni to v Oxfordu vědí a ještě i vědí, že to co se dělo na nebi, že bylo skutečně i zatmění slunce a částečné krvavé zatmění měsíce a vše trvalo tři hodiny. Znají přesný čas.

Takže to tak není, že se to neví. Schválně o tom mluví, že podle juliánského kalendáře to bylo 5. dubna v pátek, ale ten se už nepoužívá, že? Tady můžeme vidět, že Satan existuje, protože kdyby byl Pán Jehošua někdo bezvýznamný, obyčejný člověk, tak by se o tom veřejně mluvilo. Pro mne to byla velká odměna, když jsem to zjistil. Proč? Protože pro mne jsou tyto věci svaté. Protože si to potřebuji dát vše do správné časové osy.

Kéž jste mne pochopili, že jsem musel být dnes velmi osobní. Že se nechci nijak vyvyšovat, že jsem jen a jen obyčejný, často dost omezený člověk. Že vše co mám, mám jen díky Boží nezasloužené Laskavosti. Díky tomu, že se za nás Pán Jehošua obětoval. Přeji si, aby každý kdo miluje nebeského Otce a Jeho Syna, aby byl nade mnou a já mu mohl sloužit a ne nad ním panovat.

Buďme věrní v malém, abychom se dokázali naučit být věrnými v tom velkém. Pokud jsme se z článků něco dobrého naučili, vzdejme slávu a chválu nebeskému Otci a Jeho Kristu, ne smrtelným lidem. Amen

S Láskou člověk Igi

3 263 slov, doba čtení 17 minut.