Milí čtenáři, bratři a sestry, v tomto Času Konce (tedy čase, kdy končí současné uspořádání Satanova světa), jsou nám předkládány nebeským Otcem Jehovou a Pánem Jehošuou velmi důležité myšlenky související s důvěrou jak k našemu Stvořiteli a Jeho Synovi, tak k celému duchovnímu společenství bratrů a sester (duchovnímu sboru).
Nejdříve sestra Šárka vyjádří myšlenky, ke kterým byla vedena nebeským Otcem, Jeho duchem.
Když podívám se pár let zpět, z nadhledu, z odstupu, co nejvíce bylo rozbito? Nebyla to důvěra? Neprožíváme určitou krizi důvěry? Nebyla konáním nahlodána naše důvěra v lékaře, ve vědce, ve stát, ale i důvěra v rámci rodiny, pracovního týmu, sousedů?
Nebyla naše důvěra rozmetána na kousky, zcela zničena? Nebyli jsme vrženi do prostoru, kde nevíme čemu, komu věřit můžeme?
Když představím si lidské duchovní kameny, když představím si vedle sebe z každé strany člověka (duchovní kámen), který se mnou by měl pevně stát, tak abychom se rámě o rámě vzájemně mohli opírat, co musí nás pojit, abychom dokázali za každé okolnosti zůstat stát? Důvěra. Má důvěra k nim, jejich důvěra ke mě. Důvěra, že ani jeden z nás nepohne se vpřed ani vzad.
Vrátím se zpět ke zkušenosti z mého okolí – jsme zaměstnaní u jedné společnosti již mnoho let, tak jako všude ani zde není vše zcela “růžové” a my začneme nad změnou přemýšlet. Kolegyně a duchovní sestra zároveň, nás varuje, že nemáme odcházet, ano chápe naše důvody, ano rozumí, proč po změně toužíme. Rozhodneme se i tak do nového zaměstnání odejít. Chvilku to vše skvěle vypadá, pak však dostaneme výpověď – nový zaměstnavatel musí z ekonomických důvodů propouštět. Zpět k původnímu zaměstnavateli se vracíme = z lidského chápání zcela přirozené konání a přesto, když se na tuto zkušenost duchovně „podívám“, pak uvidím místo, kde má ten, který chtěl své místo opustit, být. Ten dotyčný je kamenem a byl k duchovní sestře položen.
Může se zdát, že se nám vlastně nic nestalo. Ač neuposlechli jsme rady a podle svého se rozhodli. Ve skutečnosti se nám stalo to, před čím jsme chtěli odejít. Pro volbu jiného místa jsme se ze dvou důvodů rozhodli – představa lepších vztahů na pracovišti a vyšší plat. Po prvních týdnech na novém místě začaly se bortit vztahy – ekonomická nejistota na všechny dolehla. Ano, dostali jsme slíbený vyšší plat, ale po té, co jsme se k původnímu zaměstnavateli vrátili, přišli jsme svým odchodem o mnohem vyšší peníze – jako nově příchozí nedostali jsme roční odměnu ani prémie. Jedna otázka zatím bez odpovědi zůstává. Poučíme se a s vděčností setrváme tam, kde jsme nebo se po čase opět zkusíme po jiném místě podívat a opět budeme lhostejní k radám duchovní rodiny? Proč vlastně neuposlechli jsme hned? Proč museli jsme si vše sami, na vlastní kůži, vyzkoušet? Chyběla nám důvěra. Důvěra k duchovní rodině, ke kolegyni a duchovní sestře zároveň.
Důvěra. Vzájemné budování důvěry. Kde, kdy, s kým, u koho, započít s budováním důvěry? To otázka pro každého z nás.
„V bázni před Jehovou je silná důvěra, a pro jeho syny vznikne útočiště.“ (Přísloví 14:26)
Šárka
V podobné situaci, kterou popsala sestra Šárka, se asi někdy ocitl každý z nás. V situaci, kdy jsme se domnívali, že děláme pro sebe to nejlepší, ale naše rozhodnutí nám nakonec přineslo naopak větší problémy.
Co nás ale vede, někdy i přes varování z našeho z okolí, k tomu vybírat si nesprávné životní cesty?
V životě se rozhodujeme na základě našich přesvědčení, zkušeností, tužeb a pocitů, které máme. Pokud si ale přitom neuvědomujeme, že je tu duchovní svět, nebo tuto skutečnost podceňujeme, můžeme být snadno ovlivněni duchovními bytostmi – Satanem a démony – aniž o tom víme. Říká se, že největší úspěch Satana je právě to, že přesvědčil lidi, že neexistuje. Pro pochopení toho, co se v našem světě odehrává, je přitom zásadní si uvědomit, že právě takovéto působení existuje. Navíc, protože se nacházíme v Čase Konce, probíhá zde intenzivní duchovní boj o každého člověka, kdy se nás Satan a démoni snaží odvést od hledání Stvořitele a od naslouchání, jaká je Jeho vůle.
Jakým způsobem vlastně démoni lidi ovlivňují? Využijí buď něco, po čem toužíme, nebo něco, čeho se bojíme. Na jednu stranu nám vytváří strach, aby pak na druhou stranu nabídli „řešení“, vizi budoucnosti a následně i cestu, která působí dojmem, že přinese něco, co chceme. Ovšem na konci této cesty nečeká odměna, ale velká ztráta.
„Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kdo se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají.“ (Matouš 7:13-14)
Sám jsem jedno takové intenzivní působení nedávno zažil. Netuším, jak je toto v lidské mysli nebo těle prováděno, ale vím, že váha pocitu, oproti jakýmkoliv (i rozumným) informacím, je něco jako váha slona proti mravenci. Co je platné, že člověk třeba i chápe, že to, co má udělat, je správně, když přitom zažívá velmi silné pocity, které jsou naprosto v rozporu s tím, co má udělat? Vydržet pak dělat něco, co nám přináší někdy až nesnesitelné pocity, je možné s našimi vlastními silami jen po velmi krátkou dobu. Proto je třeba v takové chvíli skutečně jít proti vlastním pocitům a žádat nebeského Otce Jehovu ve jménu Jeho Syna Jehošuy, o dar víry a pomoc v tom, abychom mohli naplňovat Jeho vůli.
„Potom Jehošua řekl svým učedníkům: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedne svůj stauros (mučednický kůl, kříž, příčné dřevo) a neustále mě následuje. Kdokoli chce totiž zachránit svou duši, ztratí ji; kdokoli však ztrácí svou duši kvůli mně, nalezne ji. Co totiž prospěje člověku, jestliže získá celý svět, ale pozbude své duše? Nebo co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Matouš 16:24-26)
Vlastně právě takovéto nepříjemné pocity a překážky, pro nás mohou být určitým vodítkem v tom, že nejspíše jdeme správnou cestou, právě proto, že se nás od ní Satan a démoni snaží odradit:
„Šimone, Šimone, pohleď, Satan si vás vyžádal, aby vás proséval jako pšenici.“ (Lukáš 22:31)
„Víme, že pocházíme z Boha, ale celý svět leží v [moci toho] ničemného.“ (1. Jana 5:19)
Je však třeba rozlišovat strach nebo obavy, které způsobují, že jednáme emocionálně, zkratkovitě a nerozumně, od bázně před Stvořitelem, která nás má vést k pokoře a důvěře. Bázeň je nutná k tomu, abychom naslouchali našemu nebeskému Otci a řídili se Jeho radami.
„Bázeň před Jehovou je počátek moudrosti, a poznání Nejsvětějšího, to je porozumění.“ (Přísloví 9:10)
„Bázeň před Jehovou je studna života, aby se [člověk] odvrátil od léček smrti.“ (Přísloví 14:27)
Dalším způsobem, jak se Satan a démoni snaží ovlivňovat jednání lidí, je vytvářením pochybností – buď, aby byli lidé odvedeni od poznání pravdy, nebo, aby už poznanou pravdu zpochybnili.
Zde bych chtěl zmínit zkušenost, kterou jsem zažil v těchto dnech – jak i malá pochybnost, kterou přijmeme v mysli, může spustit něco nepříjemného. Když jsem jednoho večera usínal a děkoval nebeskému Otci Jehovovi a našemu Králi a Vykupiteli Pánu Jehošuovi za vše, čeho se mě a mým blízkým dostává, napadla mě najednou otázka, kterou jakoby mi pokládali jedni moji známí:
„Co když je Bůh jen tvoje představa a vše co zažíváš, tak přisuzuješ něčemu, co neexistuje?“
A já, přestože jindy by mě ani nenapadlo pochybovat o existenci nebeského Otce, jsem v té chvíli tuto pochybnost připustil. Od té chvíle, kdykoliv jsem jen pomyslel na Svrchovaného Pána Jehovu, se mi pokaždé objevila stejná pochybnost a pocit, že namísto k Bohu mluvím „do prázdna“. Trvalo pak několik dnů, kdy jsem žádal našeho nebeského Otce, aby mi tyto myšlenky zmizely, než jsem je skutečně přestal pociťovat. Jak se říká: „Vyřčené slovo nedostaneš zpět ani párem koní.“ Tedy jeho působení nelze už zastavit. A podobně, myšlenka, kterou přijmeme za svou, nám něco začíná měnit v myšlení a následně i v našem jednání. To, že právě tohoto démoni využívají, a podobné pocity, které zažíváme, jsou právě jejich dílem, asi není třeba zdůrazňovat.
Ovšem zvažovat a zpochybňovat to, co se dozvídáme, přirozeně potřebujeme, protože nekriticky přijímat informace nejde, to bychom byli pak snadno obelháni. Na druhé straně, ale nemůžeme zpochybňovat úplně vše. Pak bychom se nemohli dobrat k pravdě, protože bychom ji vždy přehlédli.
„Jestliže tedy někomu z vás chybí moudrost, ať stále prosí Boha, neboť všem dává štědře a bez kárání; a bude mu dána. Ať však stále prosí ve víře a vůbec nepochybuje, neboť ten, kdo pochybuje, je jako mořská vlna hnaná a rozfoukaná větrem. Ať ten člověk vskutku nepředpokládá, že něco od Jehovy obdrží; je [to] nerozhodný muž, nestálý na všech svých cestách.“ (Jakub 1:5-8)
Ale i ti, kteří zpochybňují zdánlivě vše, ve skutečnosti nikdy nepochybují o některých svých představách. Každý v sobě totiž máme něco, na co se nesmí sáhnout. Tak jako v počítači se do určité základní části operačního systému nevstupuje, protože pak hrozí, že se poškodí jeho základní fungování. Stejně tak všichni máme ve své mysli něco, nějakou kostru představ (naše přesvědčení), o kterou se opíráme, a která, pokud se začne narušovat, způsobuje velké vnitřní napětí a pocit, že se nám hroutí náš svět.
Co se tedy stane, pokud se setkáme s nějakou informací, která je v rozporu s naším přesvědčením? Začneme se cítit velmi nepříjemně a obvyklá reakce je, pak snažit se buď tuto událost zapomenout nebo alespoň zpochybnit. Pokud se navíc dozvídáme pravdu, pak tím více se zde snaží působit na naše myšlení démoni a odrazují nás od pravdy vytvářením nepříjemných pocitů. Proč? Protože to, co nejvíce vadí ve světě, který ovládá Satan, je právě PRAVDA.
„Jehošua jim (Židům) řekl: „Kdyby byl Bůh vaším Otcem, milovali byste mě, neboť jsem vyšel od Boha a jsem zde. Také jsem vůbec nepřišel ze své vlastní iniciativy, ale On mě poslal. Jak to, že neznáte to, co mluvím? Protože nemůžete naslouchat mému slovu. Jste ze svého otce, z Ďábla, a přejete si činit touhy svého otce. Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví podle své vlastní povahy, protože je lhář a otec [lži].“ (Jan 8:42-44)
„Nové lži se poslouchají lépe, než staré pravdy“ (A.P. Čechov)
Proto dlouhodobě nejúčinnějším způsobem, jak Satan působí na lidi, je neustálé lhaní. Jak se píše v úvodním obrázku – účelem obelhávání ve světě není, aby lidé uvěřili lži, ale aby přestali mít důvěru k jakékoliv informaci, tedy především, aby nedůvěřovali ani tomu, co je pravdivé. A jak se tedy Satan snaží pošpinit nebo zamaskovat pravdu? Tak, že ji smíchá s něčím, co je nepravdivé nebo úplně nesmyslné.
V současnosti to můžeme vidět na tom, že se na jednu stranu objevují vážné a odůvodněné pochybnosti o tom, co se dlouhodobě veřejně tvrdí, zejména o historii, nedávných událostech nebo tvrzeních označovaných jako „vědecká“ (11. září, lety do vesmíru, prehistorie, původ nemocí a další). Současně s tím se ale začínají zpochybňovat i poznatky, které si můžeme ověřovat sami (např. tvar Země). Tímto smícháním podložených úvah s nesmyslnými, které se často vyskytuje na stejných informačních zdrojích, pak dochází k tomu, že mnoho lidí začne reagovat způsobem, že buď už nechtějí věřit ničemu, tedy ani tomu, co by bylo skutečně pravdivé, nebo naopak, se o to víc drží toho, co znají z dřívějška, i za cenu, že to nemusí být pravda.
Jak tedy máme přijímat informace, které k nám přichází?
Musíme o nich přemýšlet a přitom mít za opěrný bod to, co je zcela jistě pravdivé a nemění se – našeho nebeského Otce Jehovu. A to, zda něco pravda skutečně je nebo ne, nemůžeme posuzovat podle pocitu, ale musíme věci více zkoumat a dotazovat se na ně nebeského Otce Jehovy v Jehošuově jménu.
A proč se vlastně máme starat o to, co je PRAVDA?
Tato otázka možná může znít jako zbytečná, ale v dnešním světě je lépe si ji raději zodpovědět. Pravda je totiž to, co nakonec zůstává. To, co se prosadí a uskuteční. Tedy, pokud se máme rozhodnout, jakou cestou jít a o co se opírat, pak PRAVDA je jediná volba. Všechno jiné se nakonec zhroutí, pomine. Lež sice může mít v tomto světě vliv, ale jen po omezenou dobu, a především, lež přináší jen zmar a ztráty.
„Žádný člověk totiž nemůže položit jiný základ než ten, který je položen, jenž je Jehošua Kristus. A jestliže však někdo staví na ten základ zlato, stříbro, drahokamy, dříví, seno, slámu ze strniště, dílo každého vyjde najevo, neboť den je ukáže, protože bude zjeveno prostřednictvím ohně; a ohněm se prokáže, jakého druhu je dílo každého. Jestliže něčí dílo, které na něm vystavěl, zůstane, obdrží odměnu (účast na Beránkově svatbě) ; jestliže něčí dílo shoří, utrpí ztrátu, ale sám bude zachráněn (velký zástup); a přece, jestliže ano, [bude to] jako skrze oheň.“ (1. Korinťanům 3:11-15)
Když tedy u něčeho začneme vnímat, že to bude PRAVDA, nemá smysl se před tím schovávat a vytvářet si svůj svět oddělený od reality. Tím jen dáváme možnost pro působení démonů a sami si připravujeme hořké poznání, které přijde na konci (dříví, seno, sláma které shoří). A to bychom jistě za normálních okolností vědomě dovolit nechtěli.
Jak se zpívá v textu jedné písně:
Pravda víťazí, pravde čas nevadí, ani lesk všemocných peňazí!
Žije, aj keď ju práve nechcú, a nikto pred ňou neutečie!
Co tedy dělat, pokud cítíme, že něco nového nedokážeme přijmout a opustit své dřívější představy? Je dobré si uvědomit, že mnohá přesvědčení, která máme, vůbec nemusí vycházet z nás samotných. Jen jsme jim ve své mysli dali prostor. Mohlo to být také něco, co jsme se prostě během života naučili a přijali to jako svou součást, ale ve skutečnosti to bylo něco, co přišlo zvenku. Pokud si toto uvědomíme, pak je i snazší si představit, že zrovna tak, jak něco přišlo, tak to zase může odejít, pokud nám to neprospívá. A to, co nám (ne)prospívá nejlépe ví ten, kdo nás zná také nejlépe a kdo pro nás chce také to nejlepší (jako rodič pro své děti) – náš nebeský Otec Jehova. Proto je potřeba se na Něj s důvěrou obracet a žádat o pomoc s tím, abychom se dokázali s novými skutečnostmi vyrovnat.
„Nevzpomínejte na první věci a neobracejte své uvažování k dřívějším věcem. Pohleďte, činím něco nového. Nyní to vznikne. Poznáte to, či snad ne? Skutečně povedu cestu pustinou, řeky pouští. Bude mě oslavovat divoké polní zvíře, šakali a pštrosi; protože dám vodu i v pustině, řeky v poušti, abych dal svému lidu, svému vyvolenému, pít, lidu, který jsem si utvořil, aby líčil mou chválu.“ (Izajáš 43: 18-21)
Skutečně. Všimněme si, že i tyto verše o řekách v poušti se v naší době fyzicky naplňují (video zde). Nyní se potvrdilo (video zde) i to, co se říká v knize Ezekiel v kapitole 47 o bystřině, která uzdraví vody moře. Více k tomu napsal bratr Igi v připojeném pdf, které je na konci tohoto článku.
„A přikročil k tomu, aby mi řekl: „Tato voda teče do východního kraje a proteče dolů Arabou. A dospěje k moři. Protože je vyvedena do moře, [jeho] voda se také opravdu uzdraví. A stane se, že na každém místě, kam se dostane ta dvojnásobná bystřina, každá živá duše, která se hemží, získá život. A stane se, že tam bude velmi mnoho ryb, protože tam jistě přijde tato voda a [mořská voda] se uzdraví, a kam přijde ta bystřina, [tam] bude všechno žít.“ (Ezekiel 47:8-9)
Nemáme proto hledat toho, který má nejvyšší autoritu, Svrchovaného Pána Jehovu? Nemáme se dotazovat, jaká je Jeho vůle v tom, co máme činit?
Když se rozhodujeme jen na základě vlastních znalostí a zkušeností, tak sami neumíme domyslet všechny důsledky a okolnosti. Člověk sám nikdy není schopen dohlédnout ani k tomu, co se stane v příštích chvílích, natož ve vzdálenější budoucnosti.
„Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23)
Pokud necháváme nebeského Otce, aby řídil naše kroky, pak směřujeme v životě k tomu dobrému. Naše osobní zkušenost s mou ženou je, že se díky působení nebeského Otce vyřešilo naše bydlení způsobem, který jsme vůbec nepředpokládali, a navíc tak rychle, že jen každý den žasneme nad těmito věcmi.
Zmíním zde ještě jednu svou zkušenost. Během společného stěhování mě a mé ženy jsem přemýšlel, jak vyřešit určitou záležitost týkající se jednoho kuchyňského spotřebiče. Při úklidu jsem pak našel jednu cennější minci, o které jsem si myslel, že ji už nemám. Ihned mě napadlo, že tím by se dala má záležitost vyřešit, protože cena té mince by zaplatila koupi nového spotřebiče. To mě v tu chvíli potěšilo.
V rámci stěhování, byt, ve kterém jsem bydlel, přechází na nového majitele, kterému jsem slíbil, že mu tam tento spotřebič zanechám. Během stěhování jsem zjistil, že mé náklady budou vyšší, než jsem předpokládal a napadlo mě, že bych mohl spotřebič vyměnit za jiný, ale nižší kvality, který měla má žena ve svém bytě. Chtěl jsem se ohledně této výměny dohodnout s novým majitelem, se kterým se vzájemně dlouhodobě známe. Ten byl mým novým návrhem zaskočen. Teprve ve chvíli, kdy jsem toto tomuto svému známému řekl, jsem si uvědomil, že takové jednání z mé strany je neseriózní, protože sám bych nechtěl zažívat, aby naopak někdo jiný měnil ujednání se mnou. Jestliže toto totiž někdo udělá jednou, co se pak dá od něj očekávat příště? Proto v Písmu stojí:
„Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne, neboť co je nad to, je od toho ničemného.“ (Matouš 5:37)
Když jsem si to uvědomil, zastyděl jsem se a svému známému se omluvil.
„Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Lukáš 16:10)
Můj nedostatek víry málem způsobil, že jsem toto nedodržel. Teprve pak jsem si plně uvědomil, jak jsem byl na začátku, při nalezení mince veden duchem. Protože nebeský Otec už dopředu věděl, že k této situaci dojde, protože mé stěhování je Jím plně vedeno, zmiňovanou minci mi zachoval právě pro zakoupení nového spotřebiče. Bylo to pro mě velké ponaučení a také zkušenost o tom, jak velkou nezaslouženou laskavost od nebeského Otce jsem obdržel, což může potvrdit bratr Igi, který mi se stěhováním pomáhal.
Abychom se mohli nechat vést k tomu dobrému a nešli špatnou cestou, potřebujeme se dotazovat našeho Stvořitele, nebeského Otce Jehovy, který nás zná lépe než my sami a chce pro nás to nejlepší, jaká je Jeho vůle v tom, co máme udělat. Pokud Jeho odpověď správně pochopíme, je pak třeba dané kroky učinit. Jinak naše dotazování nemělo smysl. Zeptat se s důvěrou na radu, kam jít, ale pak se vědomě vydat opačným směrem, je přinejmenším pošetilé.
Jak rozeznat to správné vedení? Pokud je v nich destrukce a zničení vztahu, pak nás podněcuje Satan.
Jeden příklad za všechny to ukazuje v knize Jeremjáš, kapitoly 42 a 43. Zde je popsána událost, kdy babylonský král Nebukadnecar II. dobyl Izrael a dosadil tam své zástupce. Toto bylo na Izrael připuštěno za jeho odpadnutí od Stvořitele a uctívání cizích bohů (tj. démonů), které vedlo Izraelce k ničemnému jednání. Po ovládnutí území Nebukadnecarem II. viděla část Izraelců záchranu v odchodu do Egypta. Tito Izraelci se nejdříve šli dotazovat Svrchovaného Pána Jehovy k proroku Jeremjášovi.
„Potom se všichni velitelé vojenských sil a Jochanan, syn Kareachův, a Jezanjáš, syn Hošajášův, a všechen lid od nejmenšího až po největšího přiblížili a řekli proroku Jeremjášovi: „Kéž před tebe, prosím, padne naše žádost o přízeň, a modli se přece v náš prospěch k Jehovovi, svému Bohu, ve prospěch všeho tohoto ostatku, vždyť nás zůstalo pár z mnohých, právě jak nás vidí tvé oči. A kéž nám Jehova, tvůj Bůh, poví o cestě, kterou bychom měli kráčet, a o tom, co bychom měli dělat.
Na to jim prorok Jeremjáš řekl: „Slyšel jsem. Hle, modlím se k Jehovovi, vašemu Bohu, podle vašich slov; a jistě se stane, že vám povím o každém slovu, které vám dá Jehova v odpověď. Nezadržím před vámi ani slovo.“
A oni, oni řekli Jeremjášovi: „Kéž se Jehova prokáže být pravým a věrným svědkem proti nám, jestliže neuděláme přesně podle každého slova, s nímž tě k nám pošle Jehova, tvůj Bůh. Ať dobré nebo špatné, poslechneme hlas Jehovy, našeho Boha, k němuž tě posíláme, aby se nám vedlo dobře, protože posloucháme hlas Jehovy, našeho Boha.“ (Jeremjáš 42:1-6)
Dozvěděli se tuto odpověď.
„a (Jeremjáš) přikročil k tomu, aby jim řekl: „Tak řekl Jehova, BŮH Izraele, k němuž jste mě poslali, abych nechal před něho padnout vaši žádost o přízeň: ‚Jestliže budete zcela jistě dál bydlet v této zemi, také vás zbuduji a nestrhnu [vás] a zasadím vás a nevykořením [vás]; vždyť zcela jistě pocítím lítost nad neštěstím, které jsem vám způsobil. Nebojte se babylónského krále, z něhož máte strach.‘ ‚Nebojte se ho,‘ je Jehovův výrok, ‚vždyť jsem s vámi, abych vás zachránil a osvobodil vás z jeho ruky. A dám vám [projevy] milosrdenství, a on se nad vámi jistě smiluje a vrátí vás na vaši vlastní půdu.
Říkáte-li však: „Ne, nebudeme v této zemi bydlet!“, abyste neposlechli hlas Jehovy, svého Boha, a říkáte: „Ne, ale vstoupíme do egyptské země, kde neuvidíme válku a neuslyšíme zvuk rohu a nebudeme hladovět po chlebu; a tam budeme bydlet“; ano, slyš teď proto Jehovovo slovo, ostatku z Judy. Tak řekl Jehova vojsk, BŮH Izraele: „Jestliže sami rozhodně zaměříte svůj obličej na to, abyste vstoupili do Egypta, a skutečně tam vstoupíte, abyste tam přebývali jako [někdo] cizí, stane se také, že právě ten meč, kterého se bojíte, vás dostihne tam v egyptské zemi, a právě ten hladomor, kterého se lekáte, vás bude těsně následovat do Egypta; a tam zemřete. A stane se, že všichni muži, kteří zaměřili svůj obličej na to, aby vstoupili do Egypta a přebývali tam jako [někdo] cizí, ti zemřou mečem, hladem a morem;“ (Jeremjáš 42:9-17)
Proč neměli Izraelci vstupovat do Egypta? Egypt byl hlavním centrem působení Satana a démonů – kteří si dávali jména Re, Isis, Osiris, a další. Proto také Egypt představuje v Písmu symbol pro mocenské uspořádání tohoto světa vytvořené Satanem. Izraelci byli proto varováni nebeským Otcem skrze proroka Jeremjáše, aby do tohoto světa nevstupovali. A jaká byla nakonec jejich reakce?
„A jakmile Jeremjáš domluvil ke všemu lidu všechna slova Jehovy, jejich Boha, s nimiž ho k nim Jehova, jejich Bůh, poslal, ano všechna tato slova, stalo se, že Azarjáš, syn Hošajášův, a Jochanan, syn Kareachův, a všichni opovážliví muži přistoupili k tomu, aby řekli Jeremjášovi: „Mluvíš faleš. Jehova, náš Bůh, tě neposlal a neřekl: ‚Nevstupujte do Egypta, abyste tam přebývali jako [někdo] cizí.‘ Ale podněcuje tě proti nám Baruk, syn Nerijášův, aby nás vydal do ruky Chaldejcům, aby nás usmrtili nebo aby nás vzali do vyhnanství v Babylóně.“ A Jochanan, syn Kareachův, a všichni velitelé vojenských sil a všechen lid neuposlechli Jehovův hlas, aby dále bydleli v judské zemi.„ (Jeremjáš 43:1-4)
„A nakonec přišli do egyptské země, neboť neuposlechli Jehovův hlas; a postupně došli až do Tachpanchesu.„ (Jeremjáš 43:7)
Podle archeologických záznamů král Nebukadnecar II. postupoval až do Egypta, který kolem roku 580 př. n. l. dobyl. Odchod části Izraelitů do Egypta se uskutečnil asi o pět let dříve (viz tabulka níže). To, co bylo řečeno prorokem Jeremjášem, se tedy naplnilo.
Proč tehdy Izraelité vlastně přišli za Jeremjášem? A proč odmítli jednat podle toho, co slyšeli, přestože předtím sami slíbili držet se slova, které uslyší?
Izraelité o Jeremjášovi už dlouho věděli, že to, co předpovídá, se plní. Proto se prostřednictvím jeho šli dotazovat Svrchovaného Pána Jehovy. Měli ale malou důvěru v to, co uslyší, jak dokládá následující verš.
„A dnes vám to povídám, ale jistě neuposlechnete hlas Jehovy, svého Boha, ani cokoli, s čím mě k vám poslal.“ (Jeremjáš 42:21)
Takže když slyšeli něco, co se jim nelíbilo, našli si pro sebe zdůvodnění, proč tomu nevěřit (viz Jeremjáš 43:1-4).
I my, když dostaneme varování, neměli bychom podléhat emocím, ale měli bychom zkoumat, od koho přichází, a co je jeho cílem. Zda jde o manipulaci, která nás má pod pocitem strachu přimět dělat věci, které nás poškodí (oddělí, vrátí do světa=Egypta), nebo zda je to naopak právě ochrana před nebezpečím a ten, kdo nás varuje, nám chce pomoci.
Tento příběh je pro nás aktuální i v tom, že ani my v dnešním Čase konce nemáme „vstupovat do Egypta“. Co se tím vlastně myslí? Pokud vidíme, že se dnes různá proroctví naplňují, pak máme jít tou cestou, kterou nám ukazuje nebeský Otec a hledat záchranu u Něj a ne se zachraňovat svými vlastními silami a jít si podle vlastních představ (plných emocí). Protože Egypt je i symbolem pro současné uspořádání světa s jeho hodnotovým systémem, nemáme se vracet k tomuto systému, nemáme se s ním propojovat.
„Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, těm, kdo spoléhají na pouhé koně a kdo vkládají důvěru ve válečné dvoukolé vozy, protože jsou četné, a v oře, protože jsou velmi mohutní, ale kdo nehleděli na Izraelova Svatého a nepátrali po Jehovovi. A je také moudrý a přivodí to, co je neblahé, a nevzal svá vlastní slova zpět; a jistě povstane proti domu zločinců a proti pomoci těch, kdo konají to, co ubližuje. Egypťané jsou však pozemští lidé, a ne Bůh; a jejich koně jsou tělo, a ne duch. A Jehova vztáhne ruku a ten, kdo nabízí pomoc, bude muset klopýtnout, a ten, komu se pomáhá, bude muset padnout, a zároveň všichni dospějí ke konci.„ (Izajáš 31:1-3)
„Vraťte se k Tomu, proti němuž izraelští synové zašli hluboko do svého vzbouření. V tom dni totiž zavrhnou každý své bezcenné bohy ze stříbra a své nehodnotné bohy ze zlata, které si udělaly vaše ruce jako hřích.“ (Izajáš 31:6-7)
Když dostáváme varování nebo přikázání od Nebeského Otce, ne vždy můžeme ihned rozumět tomu, proč to tak je. Vždy je však třeba mít na paměti, že jsou vedeny moudrostí a láskou k nám, jako k Jeho dětem.
Při psaní tohoto článku jsem byl veden k tomu, abych se v této souvislosti zamyslel nad tím, proč stál v zahradě Eden strom poznání dobrého a špatného a proč byli před ním Adam a Eva varováni.
„Jehova Bůh dal tedy vyrůst ze zemské půdy každému stromu žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu a také stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a špatného.“ (1. Mojžíšova/Genesis 2:9)
„A Jehova Bůh také člověku uložil tento příkaz: „Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.““ (1. Mojžíšova/Genesis 2:16-17)
„Na to žena hadovi řekla: „Z ovoce stromů zahrady smíme jíst. Ale o [jedení] z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nebudete z něho jíst, ani se ho nedotknete, abyste nezemřeli.‘““ (1. Mojžíšova/Genesis 3:2-3)
„Žena tedy viděla, že strom je dobrý k jídlu a že je něčím toužebným pro oči, ano, strom byl žádoucí na pohled. Tak si začala brát z jeho ovoce a jedla je. Potom nějaké dala i svému manželovi, když [byl] s ní, a on je začal jíst.“ (1. Mojžíšova/Genesis 3:6)
Měl jsem si položit tyto otázky:
Proč dal Stvořitel do zahrady Eden něco, co nemělo jiný účel než, že to přinášelo jen smrt, ale přitom to vypadalo lákavě? K čemu je tak nebezpečná věc, která jen zabíjí?
A proč tento strom stál v zahradě uprostřed a nebyl tam umístěn hned od začátku, ale až později?
Když Stvořitel něco činí nebo sděluje, vždy to má hluboký důvod. To už můžeme vidět jen z toho, jak složitě a účelně a podivuhodně je náš svět uspořádán. Když se tedy nyní zamyslíme a podíváme se zpětně, co mělo být jedním z důvodů, proč byl dán strom poznání dobrého a špatného do zahrady Eden, mělo to (kromě jiného) znamenat takovéto sdělení:
„Pozor, Adame s Evou, už teď je tu mezi námi někdo (Satan), o kom ještě nevíte a kdo přináší smrt, pro toho, kdo se k němu přiblíží. Vypadá na první pohled lákavě, ale než se nadějete, už jdete cestou ke smrti. A není to někdo na okraji, ale je v samém středu (duchovních bytostí). Jeho ničemnost tu nebyla od začátku. Sám sebe zkazil až později. Tento jediný strom je symbolem pro tuto nebezpečnou bytost a i on má lákavé, ale smrtící ovoce (stejně jako jsou plody činů, ke kterým svádí Satan). Proto naslouchejte, když jste varováni před nebezpečím a nedotýkejte se toho stromu (a stejně tak nenaslouchejte Satanovi). Je to pro vaši ochranu, současnou i pozdější, a ne proto, že je vám tím něco odpíráno.“ .
Totéž platí i pro nás v dnešní době – symbolickým stromem poznání pro nás jsou představy, které nám nabízí Satan. Vypadají lákavě, ale dříve nebo později vždy přichází smrt a v Čase konce pak dokonce i druhá smrt (tedy stav kdy se už nelze vrátit k životu vzkříšením).
„A Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Pohleď, činím všechny věci nové.“ Také říká: „Piš, protože tato slova jsou věrná a pravá.“ A řekl mi: „Stala se! Já jsem Alfa a Omega, počátek a konec. Každému, kdo žízní, dám zdarma z pramene vodu života. Každý, kdo zvítězí, zdědí tyto věci, a budu jeho Bohem a bude mým synem. Ale zbabělci a [lidé] bez víry a ti, kdo jsou ohavní ve své špíně, a vrazi a smilníci a ti, kdo provozují spiritismus, a modláři a všichni lháři, ti budou mít podíl v jezeře, které hoří ohněm a sírou. To znamená druhou smrt.““ (Zjevení 21:5-8)
Cílem pro nás však je život (tedy záchrana), nikoliv smrt. Proto se také potřebujeme k cíli dostat a ne jej minout (minutí se cíle je právě doslovný význam slova hřích).
Co je to tedy VODA ŽIVOTA zmiňovaná v předchozím verši? Je symbolizována výrokem Pana Jehošuy v Janovi 6:43-47 a také v Jeremjášovi 31:33,34, kdy je nám řečeno, že to bude samotný nebeský Otec, kdo nás vyučí svým duchem, když mu budeme naslouchat. To úzce souvisí s DŮVĚROU, o které nyní uvažujeme a také se stromem poznání DOBRÉHO a ŠPATNÉHO, protože ten je nám symbolicky předkládán tím, že je Satanovi dovoleno, aby nám předkládal vlastní myšlenky (představy).
Zamysleli se tehdy Adam s Evou nad tím, proč tam strom poznání stojí? Nebo to, že z něho nesmí jíst, jen přijali jako fakt?
Když slyšíme nějaká nařízení nebo zákazy nebo varování, můžeme mít často pocit, že ten, kdo nám takováto omezení sděluje, nás chce ovládat nebo dokonce i tyranizovat. Můžeme pak poslechnout ze strachu před trestem. Můžeme takto žít a dělat to, co se má, ale pravděpodobně v nás bude zůstávat pocit, že jsme prostě omezováni. A jednoho dne se může tento pocit změnit v odpor nebo pocit nespravedlnosti.
Když ale budeme nad sděleními našeho nebeského Otce (a vůbec nad vším, co se dozvídáme) přemýšlet a snažit se pochopit, co je jejich důvodem, pak už to nebudou jen „cizí“ myšlenky. Ale stanou se našimi vlastními, nám blízkými právě tím, že jsme s nimi sami strávili čas a sami si dali práci je pochopit. Protože to, čemu věnujeme čas a pozornost se pro nás stává cennějším. Podobně jako třeba při luštění křížovky nebo při čtení detektivky je rozdíl mezi tím, když sami nalezneme řešení nebo když se je jen od někoho dozvíme. Ta druhá možnost je jen informace, zatímco ta první znamená porozumění.
„Můj synu, přijmeš-li mé řeči a budeš-li u sebe chovat má vlastní přikázání jako poklad, abys svým uchem věnoval pozornost moudrosti, abys naklonil své srdce k rozlišovací schopnosti, budeš-li kromě toho volat po porozumění a vydávat svůj hlas pro rozlišovací schopnost, budeš-li to stále hledat jako stříbro a stále po tom pátrat jako po schovaných pokladech, v tom případě porozumíš bázni před Jehovou a najdeš i poznání Boha.„ (Přísloví 2:1-5)
„Jehovův hněv se neobrátí zpět, dokud on nevykoná a dokud neuskuteční myšlenky svého srdce. V konečné části dnů o tom budete uvažovat s porozuměním.„ (Jeremjáš 23:20)
„Bratři, nestaňte se malými dětmi ve schopnostech porozumění, ale buďte nemluvňaty vzhledem ke špatnosti; avšak staňte se dospělými ve schopnostech porozumění.“ (1. Korinťanům 14:20)
Pokud varováním nenasloucháme a neodvrátíme se od cesty, která vede do nebezpečí, pak pro nás přicházejí důsledky.
„Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a pak se jde skrýt, kdežto nezkušení šli dál a musí trpět trest.„ (Přísloví 22:3)
Každý takovýto pád vede ke zkušenostem, pokud se z něj poučíme. Můžeme na tom duchovně vyrůst.
„Naslouchej radě a přijímej ukázňování, abys v budoucnosti zmoudřel.“ (Přísloví 19:20)
A abychom mohli naslouchat, potřebujeme mít důvěru k našemu nebeskému Otci a k Jeho Synu Jehošuovi, našemu Králi a Vykupiteli. Ti, kdo mají důvěru, víru, jsou v Písmu symbolicky označeni jako „sůl země„.
„Jste sůl země; jestliže však sůl ztratí svou sílu, jak se její slanost obnoví? Již není použitelná k ničemu [jinému], než aby byla vyhozena a lidmi pošlapána.“ (Matouš 5:13)
Sůl uchovává, konzervuje. A podobně víra (důvěra), pokud ji máme, nás může uchovat, zachránit.
„Písmo totiž říká: „Žádný, kdo na něm (Kristu Jehošuovi) zakládá svou víru, nebude zklamán.“ Není totiž rozdíl mezi Židem a Řekem, neboť nade všemi je týž Pán, bohatý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo vzývá Jehošuovo jméno, bude zachráněn“. Jak ale budou vzývat toho, v něhož neuvěřili? Jak zase uvěří v toho, o němž neslyšeli? Jak zase uslyší, nebude-li někdo kázat? Jak potom budou kázat, pokud nebyli vysláni? Právě jak je napsáno: „Jak půvabné jsou nohy těch, kdo oznamují dobrou zprávu o dobrých věcech!“ Přesto všichni neposlouchali dobrou zprávu. Izajáš totiž říká: „Jehovo, kdo uvěřil v to, co od nás slyšel?“ Víra tedy následuje za slyšeným. Slyšené je zase prostřednictvím slova o Kristu. Přesto se ptám: Cožpak snad neslyšeli? Vždyť ve skutečnosti „jejich zvuk se roznesl po celé zemi a jejich výroky do nejzazších konců obydlené země“. Přesto se ptám: Cožpak snad Izrael nepoznal? Nejdříve říká Mojžíš: „Podnítím vás k žárlivosti skrze to, co není národem; podnítím vás k prudkému hněvu skrze hloupý národ.“ Izajáš se však stává velmi smělým a říká: „Byl jsem nalezen těmi, kdo mě nehledali; stal jsem se zjevným těm, kdo se po mně neptali.““ (Římanům 10:11-20)
„Kdybys jen opravdu věnoval pozornost mým přikázáním! Potom by byl tvůj pokoj právě jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.„ (Izajáš 48:18)
„Aby tvá důvěra byla v samotném Jehovovi, dal jsem ti dnes poznání, ano tobě.“ (Přísloví 22:19)
Náš nebeský Otče, Svrchovaný Pane Jehovo, pokud jsou má slova vedena Tvým duchem, prosím dej to na vědomí těm, kteří toto čtou. Ať je to k slávě Tvé i Tvého Syna, našeho Krále a Vykupitele, Pána Jehošuy. Amen.
Váš bratr Mirek
Níže v pdf souboru je úvaha o důvěře, ke které byl veden nebeským Otcem bratr Igi a kterou sepsal 12. a 13. 06. 2025. Za sebe chci poznamenat, že ani já jsem text bratra Igiho nečetl, dokud jsem neměl sepsánu svou část.