Všichni, vážení čtenáři, chceme něco mít. Mohou to být různá přání, různé touhy. V tomto článku se zaměříme na něco, co vlastně chceme všichni. Každý skutečně normální muž a normální žena po tom touží, přesto toho nejsou schopni dosáhnout, protože dělají jednu zásadní chybu. Uvažování mužů je úplně jiné, než je uvažování žen. Zkusíme si to ukázat na všeobecných příkladech. Oba touží mít, ale nejsou schopni toho dosáhnout. Budeme se zamýšlet nad otázkou:
„Kdy budeme mít šťastné manželství?„
Na počátku je vždy na straně ženy i na straně muže touha, aby toho tato dvojice dosáhla. Pokud manželství vznikají přirozeně, kdy se muž a žena do sebe nejprve zamilují a začnou spolu chodit, tráví spolu mnoho času, kde je jim společně příjemně. Pak u nich vzniká touha, aby vstoupili oba do manželského svazku. Oba věří, že se dá pocit vzájemné náklonnosti udržet po zbytek života. Jak život odhaluje, je to představa, která se nenaplňuje. Proto po čase dochází k tomu, že sice touha mít milovaného partnera vedle sebe zůstává, ale už ne s tím, s kým žijeme.
Vše ideální pro danou dvojici často končí ve chvíli, kdy se přestanou naplňovat naše očekávání, naše ideální představy a my se musíme změnit. Často však sami nechápeme, kde a jak se musíme změnit. Aby to fungovalo, potřebujeme slyšet od našeho protějšku, kde máme problém. Proč právě od něj? Protože naše chování způsobuje, že se náš protějšek od nás vzdaluje. A aby to bylo ještě komplikovanější, často to funguje tak, že žena si něco uvědomuje, ale přesně neví co. Protože to nedokáže uchopit, jedná odtažitě, ale sama neví proč. Intuice jí říká, že takto by jednat neměla. Začne nejprve sebe samu obviňovat, že je nedostatečná.
Toto chování muže dokonale zmate, protože jeho mysl je logicky nastavená, hledá řešení. Žena touží po pomoci tím, že jí vyslechne, ale směs pocitů a svých nálad předkládá způsobem, kdy něco stále muži připomíná, aby mu svůj pocit demonstrovala na něčem reálném. Samotný muž to analyzuje tak, že je ten nejhorší muž na celém světě a že nic nedělá správně. Vznikne spor, hádka, která ještě více ty dva rozdělí.
Kde je tedy vina? U muže? U ženy? U obou současně a zároveň ani u jednoho. Proč? Žena nechce muže svým pocitem usvědčovat, že je nedostatečný. Chce vyjádřit svůj pocit, který jí oznamuje, že je něco špatně a je potřeba na to přijít. Jenže nesprávně očekává, že muž to co pociťuje, jaká je skutečná příčina jejího pocitu, že si to přečte na jejím čele. Nedokáže o tom pocitu mluvit bez emocí. Stále něco naznačuje, ale sama přesně neví co. Muž analytik se chytá různých vodítek, které od ženy slyší, ale ta vodítka jsou dávno prožité situace ženy, kdy se cítila stejně mizerně jako nyní. Analýzou těchto vodítek muž zjistí, že je k ničemu.
V časech, kdy věci fungovaly tak, že žena si nemohla dovolit zůstat nezávislá na muži, protože mužům bylo umožněno, ne jako dnes, se dokázat postarat o všechny potřeby rodiny, byla vedena k tomu, aby své pocity rozebrala s přítelkyní a teprve poté, co jí přítelkyně vyslechla a její skutečný problém si dokázala uvědomit tak, že i muž chápal, co se mu snaží sdělit, zůstával vzájemný vztah pevný a ještě více se upevnil. Muž to nechápal svým analytickým mozkem jako útok na jeho vlastní nedostatečnost, ale jako na něco, co je skutečně potřeba řešit.
Mnohá dřívější manželství nevznikala jako vznikají od časů takzvané moderní doby tím, že se dva lidé do sebe zamilují, vlezou si spolu do postele a pak řeší následky takového rychlého jednání. Často to bylo tak, že muž musel přesvědčit rodiče, že je hoden toho, aby se mu žena, či dívka mohla stát manželkou. V rodinách fungoval takzvaný patriarchát, kdy dcery měly ke svým rodičům velký respekt a úctu. Co řekl otec, nebo matka, to byl pro děti zákon. Dnes už toto nefunguje, proto také nefungují mnohá manželství.
V dřívějších časech, se děti učily přirozeně chápat, že muž, jejich otec nese za vše zodpovědnost. Byly vedeny jako symboličtí otroci, kteří musí otce poslouchat. Pokud by to nečinily, zde mluvíme o základních pravidlech slušného chování, které je založeno na úctě, ne o klukovinách, které vždy dětství provázely, tak se mohlo stát, že otec rozhodl, že půjdou z domu, když se nechtějí podřídit jeho autoritě.
Nám je to dnes předkládáno jako něco takového, že otec své děti vlastně nemiloval, pokud některý z nich, se rozhodl své dítě vyhnat z domu, ale často se to stalo ve chvíli, kdy si děti myslely, že jsou moudřejší než jejich rodiče. Že jejich vlastní postavení, jejich osobnost, že jsou připraveny na to, aby si řídily svůj vlastní krok. Že nemusí už respektovat nastavená pravidla dané domácnosti.
Samotné děti, pro naše dnešní chápání, byly týrané, ale pokud si uvědomíme, že doba byla velmi tvrdá, tak byly do života připravené na to, že společnost nic neodpouští, že nikdo není na jejich moudra bez životních zkušeností zvědavý, že nejprve musí samy něco dokázat a pak mohou přispět do diskuze.
Která z dívek dnes dokáže uvařit, vyžehlit, uklidit domácnost tak, že se dá jíst z podlahy, vyprat, podojit dobytek, nakrmit ho, ohnout hřbet na zahradě, aby vypěstovala něco, co zajistí rodině vlastní potraviny? Který chlapec dnes ví, jak se drží krompáč, sekera, pila, jak správně zatlouct hřebík, vykydat hnůj, držet pluh a další věci, které musel kdysi chlapec zvládnout? Někde na vesnicích toto ještě trochu funguje, ale ve městech? Tam mají děti jiné starosti. Jak získat ten nejnovější mobil, hrací konzoli a jiné hračky dnešní doby. Jít s košem sám od sebe, protože je to přirozená povinnost dětí, to je na volání linky bezpečí. Vyprázdnit a naplnit myčku, protože umýt po sobě ručně nádobí a po ostatních, je dnes něco, co je bráno za ponižující práci, které se rovná týrání. Tak toto skutečně člověka do života nepřipraví. Ale to všichni asi víme.
Proč o tom všem mluvím v souvislosti, aby bylo manželství šťastné? Protože špatný příklad v dětství způsobuje špatné návyky. Ty si neseme do našeho života. Ač patřím ke generaci, kde otec ještě byl zákon a odmlouvat své matce znamenalo, že brzké setkání s otcem nebude příjemným časem, nebyl jsem nikdy veden k poslušnosti, jako byl veden můj otec. Pokud jsem byl bit jako žito, tak v 90% případů zcela oprávněně. Nijak mi to neublížilo, ale naopak, bylo mi vtisknuto do mysli, že si nemohu dělat co chci. Pochopil jsem, co znamená být pod autoritou.
Skutečně šťastné manželství musí naplňovat to, co je dáno nejvyšší autoritou. Tou je Stvořitel života, JeHoVaH (Jehova) Bůh. Pochopit Jeho nařízení, Jeho rady, jako něco DOBRÉHO. Přijmout je do našich srdcí, jako lampu, která nám svítí na cestu života. Být pod touto nejvyšší autoritou nám odhaluje, že si nemůžeme dovolit něco, co jde proti těmto radám. Když se nad nimi zamyslíme, tak lámou naše EGA. Přijmout je s porozuměním znamená, zajistit si i šťastné manželství.
Manželství je jako stavba domu. Proto pokud chceme stavět, máme (musíme) učinit toto:
„Kdo z vás například, který chce stavět věž, si nejprve nesedne a nespočítá náklady, aby viděl, zda má dost, aby ji dokončil?“ .
Co je tím počítáním nákladů v tomto případě? Zamyslet se nad tím, co vše manželství z Božího pohledu obnáší. Pochopit srdcem, že stavba není projektem na krátký čas, ale vzhledem k času, který nyní zažíváme, je to projekt na věčné časy. Pochopit, že příkazy nejsou dávány s neláskou, ale pro ochranu a naplnění. Rozumem a srdcem pochopit, proč je muž hlavou své ženě a proč jí muž musí milovat jako své vlastní tělo. Jak na to dosáhnout, aby to bylo pro ženu smysluplné a uspokojující vedení. Proč nemohou být děti a nikdo jiný na prvním místě v tomto vztahu, než Otec, Kristus, manžel, nebo manželka.
Pochopit, že přijdou krize, které bude způsobovat Satan, který bude chtít zničit tento vztah. Když do něj vstoupí, dokázat si to přiznat a najít způsob, jak stavbu opravit. Oprava musí začít přesnou analýzou příčin a nesmí do nich žádná strana vnášet emoce.
Představme si nějakou skutečnou budovu. Narazí do ní například auto, nákladní auto. Nárazem se budově naruší statika. Musí se tedy ta budova opravit. Statik prozkoumá konkrétní místo nárazu. Tím statikem je Boží zákon, zásady z Písma. Statik oznámí, že pokud se celá stěna nepřestaví, neodstraní a nepostaví znova, dům se stane neobyvatelným, protože na obyvatele se dům zřítí.
Co udělají obyvatelé takového domu? Začnou v emocích kolem budovy tančit, začnou si vyčítat své nedostatky, nebo v klidu usednou, zhodnotí situaci, najdou způsob, jak dům, než se stěna opraví, bezpečně podepřou a dají se do práce? Protože ví, že jim tančení kolem domu, dřívější vzájemná slova urážek nájemníků nic nepomohou, tak spory odloží. Začnou hledat způsob, jak ještě danou část domu zpevnit, protože stojí budova u rušné silnice a ta nákladní auta, dokud nebudou odkloněna ve svůj čas, ze silnice nezmizí. Žádný pláč tu už nepomůže, jen klidná komunikace a potřebná opatření, aby případný náraz dalšího automobilu, poškodil jen ten automobil a ne budovu.
Společná práce těch obyvatel zajistí, že se jejich předchozí neshody odstraní, protože je uvidí jako něco malicherného. Po společné práci společně pojí, něčeho se napijí a budou vzájemně hrdí na to, co se jim povedlo. Že se nemusí nikam stěhovat. Stanou se přáteli.
Chci Vám nyní vyprávět jeden životní příběh, který mi před několika dny vyprávěla jedna žena. Když jsem byl na základní škole, tak jí mí učitelé nazývali, protože jí znali, ženou hrdinkou. Tehdy jsem to nechápal a bylo to pro mne úsměvné. Dnes je to v mých očích žena hrdinka.
Tato žena pocházela z rodiny, kde se jako nejstarší dítě, musela naučit, jak pomáhat své mamince s dalšími sourozenci. Když jí bylo deset let, zatklo jejího tatínka gestapo a její maminka byla právě krátce těhotná a za devět měsíců se jí po osvobození narodila nejmladší sestra. Měla ještě další tři sourozence, dva bratry a jednu sestru. Když gestapo odvedlo té ženě tatínka a rodina zůstala bez živitele, musela se naučit mnoha věcem. Tatínek umřel, zřejmě poslední den, při osvobozování koncentračního tábora na tyfus, takže se už nikdy domů nevrátil.
Obě její sestry postupem času ztratily zrak a staly se nevidomé. Aby své mamince pomohla finančně, nemohla jít na řádnou střední školu, ale na takovou, kde získala maturitu, jako pečovatelka a zdravotní sestra. Poté nastoupila do dětského domova v Opavě, kde se starala o sirotky v předškolním věku. Protože milovala divadlo, hrála v tom Opavském jako ochotník a tam se seznámila se svým prvním mužem, profesionálním umělcem. On měl syna z prvního manželství a s ní zplodil dceru. Tehdy odešli společně do Brna.
Její muž, kterého skutečně milovala, však nebyl mužem, který miluje ženy. Protože to bylo trestné v tom čase, kamufloval to před úřady sňatky. Když to zjistila, rozvedli se a ona se vrátila i s dcerou z Brna domů, do Ostravy, kde nastoupila jako zdravotní sestra. Získala byt v nově postaveném domě a nastěhovala se tam i s dcerou, kde na proti bydlel manželský pár, který měl o rok staršího chlapce a o půl roku mladšího syna, než byla její dcera. Ta žena se velmi skamarádila s tou paní od naproti. Staly se z nich přítelkyně a vzájemně si pomáhaly.
Muž té přítelkyně byl vnitřně velmi spravedlivý člověk, ale velice temperamentní. I jeho manželka měla horkou krev, takže to bylo takové hodně italské manželství. To mělo velký vliv na jejich syny. Protože oba znám osobně, vím jaké psí kusy se nadováděli. Její dcera se s nimi také skamarádila. Ta však byla slušnost sama oproti těm dvěma. Když nejstaršímu synovi té italské dvojice bylo šest, přibyla jim ještě dcera. Když dceři byly dva roky, zjistila ta přítelkyně, maminka malé holčičky, že má rakovinu. Tajila to před svým mužem, nakonec se dostala do nemocnice. Ta žena jí tam navštěvovala až do jejich posledních dní.
Mnoho dní se musela v tom čase, kdy byla nemocná její přítelkyně, mnoho dní měla ty tři děti u sebe. Manžel, který dlouho nevěděl, co přesně jeho manželku postihlo, se začal psychicky hroutit z nastalé situace. Byla podobná tomu nárazu do obytného domu nákladním automobilem. Jednou, když už byla přítelkyně blízko smrti, poprosila svou přítelkyni, tuto ženu o to, aby si po smrti vzala jejího muže. Musela jí to slíbit, protože jinak by děti skončily špatně.
Představa té ženy, že by se měla starat o ty dva raubíře, ta jí nedovolovala asi týden nic jiného, než plakat. Dále musela přijmout za manžela muže, který sice byl spravedlivý, ale výbušný, temperamentní, to nebyla vůbec příjemná představa. Mnoho slz tenkrát prolila, ale nakonec se rozhodla přání své přítelkyně vyplnit. Uvědomovala si rozumově, že to těm dětem nemůže udělat.
Když se tedy vzali, přestěhovali se tam, kde jsem i já bydlel od svého narození. Po roce od svatby se jim narodil syn, můj vrstevník, se kterým jsem stále v kontaktu. Když jsme nastoupili do základní školy, tak jeho otec strávil spoustu volného času ve škole různými opravami, malováním, zasklíváním a podobně. Ti dva jeho starší bráchové, to fakt byli čísla. Všichni v naší třídě měli z tohoto otce nebývalý respekt. Když jej nějaké dítě vytočilo, protože se neumělo chovat, neměl problém jej okamžitě usměrnit. Dvůr, kde jsme bydleli, tak když jím procházel, raději všichni stáli v pozoru.
Možná se ptáte, kde je v tom pointa pro šťastné manželství? Ta je v tom, že ten můj vrstevník si nikdy nebyl vědom toho, že by se jeho otec s matkou nějak pohádali. To z povahy toho muže nebylo možné. Ale bylo. Naučili se, díky této jeho ženě, vše spolu řešit v klidu, hezky večer, až všichni usnuli. Ona mu vyprávěla, co jí trápí, když jedná temperamentně. Mnoho nocí společně řešili, co tu ženu trápí. On jí velmi za to miloval. Jak mi v našem rozhovoru řekla, velmi jsem si ho vážila a vím, že on mne miloval víc, než já jeho. Musela jsem se naučit řešit věci bez emocí, brát vše s rozumem. Bála jsem se jeho dětí, jejich jednání. Nikdy jsem je však netrestala, protože jsem nebyla jejich matka.
Tady však příběh nekončí. Můj vrstevník si vzal ženu, se kterou měl tři děti. Sám se stal věřícím mužem, naším bratrem. Manželství se mu však po mnoha letech rozpadlo. Děti odrostly a staly se samostatné. Vzal si je na mušku Satan. Ač to nejsou vnitřně zlé děti, tak co se týká víry jejich otce, mají z toho srandu. Časem mu do života, podobně jako mi, nebeský Otec přivedl ženu, protože je to Boží záměr, abychom šli na Beránkovu svatbu v dokonalých párech.
Jednou chtěla jeho maminka, ta žena o které píšu, chtěla jeho manželce, naší sestře koupit dárek. Tehdy sestře nebeský Otec řekl, že si má požádat o ženin prstýnek, že v něm je ukrytý dar. Neřekl jí však jaký, ale že je vněm část té ženy. Řekla to tedy svému muži a on svou maminku požádal o ten prsten.
Po určitém čase přišlo to co přijít muselo. Proč? Satan si nás vyžádal, jak to bylo oznámeno apoštolu Petrovi:
„Šimone, Šimone, pohleď, Satan si vás vyžádal, aby vás proséval jako pšenici.“ .
Oba si mysleli, že když to byla Otcova vůle a oba se jí rozhodli plnit, že se nikdy Satanovi nepodaří je rozdělit. On sám má určité nedostatky po svém tělesném otci. Raději koná, než myslí, hlavně ve chvílích, kdy má pocit, že je něco špatně, že to narušuje Boží spravedlnost. Začal na tu svou ženu tlačit, protože si všiml, že není u ní něco v pořádku. Prostě se mu vzdalovala. Ona sama toto viděla tak, že není hodná jejich manželství. Ale bratr jí ujišťoval, že toto není pravda, že je tou nejlepší ženou, kterou od Otce mohl získat. Ani jeden z nich si nevšiml, jak na ně Satan tlačí a jak je přes neschopnost ženy vyjádřit se, co jí uzavírá, že to došlo tak daleko, že jeho žena sním přestala komunikovat.
Sundala si prstýnky, které měla. I ten od jeho matky. On sám byl také plný emocí, takže dokázal vypustit z úst slova, která ji velmi ranila. Když mu bylo dovoleno pochopit, o co skutečně jde, jak ten rošťák působí, snažil se jí to vysvětlit. Ale ona už nedokázala vidět, co se jí snaží říct. Byla přesvědčena o tom, že se na její odloučení dívá náš nebeský Otec se schválením. Tehdy tomu bratrovi bylo připomenuto, že si potřebuje nasadit prstýnek od jeho maminky, aby začal působit ten dar, který je v něm ukrytý. Tím darem je síla k tomu, aby se na věci začala dívat rozumově. Přijala to, co je pro pozorovatele očividné, kdo za vším stál. Museli si tedy poté, co to učinila, museli si v klidu sednout. Vše si bez emocí, jako ty rodiny, kde narazilo do domu nákladní auto a zbořilo jim málem celý dům, vyříkat a tu část stěny opravit.
Tehdy se proměnilo slovo chtít, u nich ve slovo MÍT. A to je to poučení pro nás. Žena má sice intuici, která jí něco odhaluje, ale bez mužovy logiky, bez upřímné a hluboké komunikace se stane z ženiny intuice nástroj, který muž nepochopí. Oba se dostanou do takových emocí a tlaku, že přestanou vidět. Pokud jsou ještě na cestě do Božího království, kde můžou, jak jsme s milovanou Šárkou odhalovali, jen dokonalé páry, tak Satan udělá vše, aby nám toto překazil.
Ten bratr, když vše správně pochopil, začal toužit po daru, který získal jeho otec, protože ten se naučil s tou ženou, kterou mu nebeský Otec přivedl, aby se dokázali společně postarat o jeho tři děti, tak aby toto od nebeského Otce také ten bratr obdržel, jako nezaslouženou laskavost, protože ví, viděl to na vlastní oči, že jeho maminka a jeho otec, byli jedním z nejšťastnějších párů. Ač byl jeho otec chabrus na plíce mnoho let, přesto jim Bůh požehnal tak, že spolu strávili 50 let společného života.
Nestačí tedy jenom chtít, abychom měli. Musíme jít skutečnou Boží vůlí, abychom to měli.
Svatý, svatý Bože, nebeský Otče, Svrchovaný Pane JeHoVaH (Jehovo). Kéž dáš svým dětem, svým dcerám a synům, které jsi si vyvolil, protože hledali Tvou spravedlnost, jak to čteme v Sefaniášovi ve druhé kapitole, ve druhém a třetím verši, stejný dar, dar dokonalé komunikace, jako se nalézá v tom prstenu, který obdržela bratrova žena, jeho manželka, aby mohli být šťastní a mohli být nám vzorem. Kéž jim požehnáš a také nám, skrze Tvou nezaslouženou laskavost náš nebeský Tatínku, abychom dokázali kráčet cestou života, cestou, úzkou cestou, po které máme chodit. Ať se vždy děje Vaše vůle, ne podle našich lidských představ, abychom dokázali Otče následovat kroky Tvého Syna. Našeho Krále a našeho Vykupitele, Pána Jehošuy Krista. Amen a amen.
Opravdové manželství nebývá stavbou, kde je vše zalito sluncem. Naopak, vždy je to o dvou nedokonalých lidech, kteří musí velmi logicky hledat to správné místo, kde a jak tu stavbu postaví. Chtít ji stavět jako pár a nechat se vést skrze Boží rady. Kéž se nám to daří, když víme, že ten symbolický náklaďák řádí blízko takového domu.
S Agape Igi