Věnujme pozornost slovům, která zapsal prorok Izaiáš. Plní se?

Než začnu rozebírat určité kapitoly knihy proroka Izaiáše, chci zaměřit naší pozornost k 49. kapitole. Je to podivuhodná řeč, která promlouvá jakoby vzhledem k samotnému Jehošuovi, ale hlavně k těm 144 tisícům, ženě, kterou nebeský Otec vyvolil a také sám utvořil pro Čas Konce. Pokud zjistíme, že se nyní naplňují tato slova, můžeme v nich nalézt mnoho povzbuzení. Kdo má uši, ať naslouchá, co duch říká dnešnímu duchovnímu Izraeli.

„Naslouchejte mi, ostrovy, a dávejte pozor, daleké národnostní skupiny. Sám Jehova mě povolal dokonce z břicha. Z nitra mé matky se zmínil o mém jménu.“ (Izaiáš 49:1)

Kdo jsou ty ostrovy? Jsou to skutečné ostrovy někde v mořích a oceánech země? Tělesným lidem to takto bude připadat, my však nejsme tělesní, ale duchovní, proto k porozumění použijeme tento verš:

„Ale ničemní jsou jako moře, které je rozbouřené, když není schopné se uklidnit, jehož vody vyhazují vzhůru chaluhy a bláto.“ (Izaiáš 57:20)

Lidstvo, jenž patří Satanovi, to je přirovnáno k moři, proto i divoká zvířata, která vychází z tohoto moře, jsou označena za konkrétní země, tak jako to čteme například v Danielovi. I zde ve 49. kapitole je potřeba si pomoci představivostí, co se nám snaží duch vysvětlit. Ostrov je tedy vhodná metafora, protože víme, že když si lidstvo představíme jako moře, pak víme, že na určitých místech se objevuje něco, co mořem není. Je to pevnina, něco stálého, nad čím moře nemá svou autoritu.

Přesně toto má být vidět v čase, kdy slova Izaiáše získávají na důležitosti. Není zde použito jednotné číslo (ostrov), ale množné (ostrovy). To znamená, že se jedná o určité jedince, ke kterým je promlouváno, jenž jsou jiní, než ostatní lidstvo.

„A má ústa udělal podobná ostrému meči. Schoval mě ve stínu své ruky. A postupně ze mne udělal vyleštěný šíp. Skryl mě ve svém vlastním toulci.“ (Izaiáš 49:2)

Zde nás okamžitě napadne to, co vychází z úst duchem pomazaného Krále, Pana Jehošuy jak to čteme zde:

„A z jeho úst vyčnívá ostrý, dlouhý meč, aby jím bil národy, a bude je pást železným prutem. Také šlape lis vína hněvivé zloby Boha, Všemohoucího.“ (Zjevení 19:15)

„Ale ostatní byli zabiti dlouhým mečem toho, který seděl na koni, mečem, který mu vycházel z úst. A všichni ptáci se nasytili jejich masitými částmi.“ (Zjevení 19:21)

Zde víme, že se jedná o samotného Krále, Pána Jehošuu. Proto mění nebeský Otec množné číslo na jednotné, abychom se zamysleli, co už jsme mohli vidět. Co je cílem těch, kteří se nechají vyučit samotným nebeským Otcem, JeHoVaH (Jehovou) Bohem?

„Duchovní člověk však zkoumá skutečně všechno, ale sám není zkoumán žádným člověkem. Vždyť kdo poznal Jehovovu mysl, aby ho poučoval? Ale my máme Kristovu mysl.“ (1. Korintským 2:15,16)

Cílem je být jako Pán Jehošua. Cílem je dosáhnout skrze poučení jeho mysli a srdce, jako dokonalého vzoru. Jen tak budeme duchovní lidé, kteří zkoumají všechno, ale ostatní lidé nás nemohou pochopit, proto nás nemohou zkoumat. To neznamená, že nás nesoudí, přesně naopak, ale jejich soud je nespravedlivý a je podle tohoto verše:

„Proto jsi neomluvitelný, člověče, ať jsi kdokoli, jestliže soudíš; protože v tom, v čem soudíš jiného, odsuzuješ sám sebe, neboť ty, který soudíš, provádíš totéž. A víme, že Boží soud je ve shodě s pravdou proti těm, kteří takové věci provádějí. Ale myslíš si, člověče, když soudíš ty, kteří provádějí takové věci, a přesto je sám děláš, že unikneš Božímu soudu?“ (Římanům 2:1-3)

Jak jsem vysvětloval už dříve, co to je vlastně trám v oku, že to jsou skutky, které jsme sami dělaly a které nás měly naučit, abychom se na nikoho nedívali ze shora. Proč? Protože pokud nám byl dán dar sebeovládání v daném konkrétním případě, byla to Boží nezasloužená laskavost. Proto Pavel pokračuje:

„Nebo pohrdáš bohatstvím jeho laskavosti a trpělivosti a shovívavosti, protože nevíš, že Boží laskavost se tě pokouší vést k pokání? Podle své tvrdosti a nekajícího srdce si však střádáš zlobu na den zloby a zjevení Božího spravedlivého soudu. A dá každému podle jeho skutků: věčný život těm, kteří hledají slávu a čest a neporušitelnost vytrvalostí v díle, jež je dobré; ale pro ty, kteří jsou svárliví a kteří neposlouchají pravdu, ale poslouchají nespravedlnost, bude zloba a hněv, soužení a tíseň, na duši každého člověka, který koná to, co je škodlivé, nejprve Žida a také Řeka; ale sláva a čest a pokoj pro každého, kdo koná to, co je dobré, nejprve pro Žida a pak také pro Řeka. U Boha totiž není stranickost.“ (Římanům 2:4-11)

Mít Kristovu mysl je víc, než jen soudit mrtvé skutky. Je potřeba přijmout tento postoj:

„Jehošua jim proto dále odpověděl a řekl: Vpravdě, vpravdě vám říkám: Syn nemůže dělat ani jedinou věc sám od sebe, ale jenom to, co vidí dělat Otce. Vždyť cokoli On dělá, to dělá podobně i Syn.“ (Jan 5:19)

„Proto Jehošua řekl: Až jednou pozvednete Syna člověka, pak poznáte, že jsem to já a že nedělám nic sám od sebe; ale právě jak mě Otec naučil, tak mluvím.“ (Jan 8:28)

Druhý verš Izaiáše nás vede k tomu, že skutečné porozumění vede k tomu, že se slovo v našich ústech stává skutečným mečem a také je jako vyleštěný šíp, když zasáhne srdce toho, kdo má uši k slyšení a oči k vidění. Že je Izaiáš 49. kapitola určena 144 tisícům, tak to vysvětluje hned další verš.

„A řekl mi dále: Jsi můj sluha, Izraeli, ty, na němž ukážu svou krásu.“ (Izaiáš 49:3)

Kdo je duchovní Izrael? Až se spojí duchovní hůl Judy, prvního olivovníku, s duchovní holí Efraima, což je druhý olivovník, jak to vysvětluje Ezechiel 37. kapitola, pak to bude 144 tisíc a družičky, ale nyní je to jen 144 tisíc. Jak dojdeme na konec této 49. kapitoly, tak to pochopíme. Nebeský Otec se obrací osobně ke každému z nich a pocity samotného Izaiáše nám to vysvětlují:

„Ale já, já jsem řekl: Lopotil jsem se nadarmo. Spotřeboval jsem svou vlastní sílu na neskutečnost a marnost. Vpravdě je můj soud u Jehovy a má mzda u mého Boha. A nyní Jehova, ten, kdo mě z břicha utvořil jako sluhu, jenž mu patří, řekl, abych mu přivedl zpátky Jákoba, aby se k němu shromáždil Izrael. A budu oslaven v Jehovových očích a můj vlastní Bůh se stane mou silou.“ (Izaiáš 49:4,5)

V očích jednotlivců, kteří patří ke 144 tisícům se to vše co činí, zdá jako marnost, honba za větrem, protože jakoby nebyl žádný výsledek této snahy. Ač každý rozumí, k čemu byl povolán, jako by to bylo dokonce z lůna matky, když byl stvořen. Touha nespočívá v tom, aby se konkrétní jednotlivec stal někým oslaveným v očích lidí, ale aby se stal oslaveným v očích samotného Stvořitele nebe a země, JeHoVaH (Jehovy) vojsk. To vede k tomu, že když je takový jednotlivec slabý, tak je mocný, protože ne lidskou silou, ale duchem je tato moc, tato autorita dávána.

Jak chceme soudit, nebo zkoumat někoho, kdo má Kristovu mysl, když my sami ji nemáme? Tak slyš nevěsto, jak na tebe pohlíží ten, kdo tě utvořil v lůně tvé matky.

„A pak řekl: Byla to více než malicherná záležitost, aby ses stal mým sluhou a pozvedl Jákobovy kmeny a přivedl zpátky i bedlivě střežené z Izraele; dal jsem tě také za světlo národů, aby má záchrana dospěla až na nejzazší konec země.“ (Izaiáš 49:6)

Tuší Efraim jak se cítil Pán Jehošua, když říkal?

„Jeruzalém, Jeruzalém, jenž zabíjí proroky a kamenuje ty, kteří jsou k němu vysláni – jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli.“ (Matouš 23:37)

Cítil marnost a honbu za větrem. Měl pocit, že to bylo stejně malicherné, protože výsledek v ten den roku 33 n.l. byl tristní. Provolávali mu slávu, ale on věděl, že jej za pár hodin stejně zradí. Podobně se cítí ten, kdo byl povolán k tomu, aby byly pozvednuty Jákobovy kmeny a ti nejstřeženější z Izraele. Nebeský Otec ví jak se cítíš nevěsto, proto tě vede k nápravě a povzbuzení.

„Tak řekl Jehova, Výplatce Izraele, jeho Svatý, tomu, kdo je opovrhován v duši, tomu, k němuž má národ odpor, sluhovi panovníků: Králové uvidí a jistě vstanou, a knížata, a pokloní se kvůli Jehovovi, který je věrný, Svatému Izraele, který tě vyvoluje. Tak řekl Jehova: V čase dobré vůle jsem ti odpověděl a v den záchrany jsem ti pomohl; a stále jsem tě bedlivě střežil, abych tě dal jako smlouvu pro lid, aby ozdravěla země, aby se obnovilo vlastnictví zpustošeného dědičného majetku, aby se řeklo vězňům: Vyjděte!, těm, kteří jsou ve tmě: Zjevte se! U cest se budou pást a jejich pastva bude na všech vyšlapaných stezkách.“ (Izaiáš 49:7-9)

Jakou smlouvu máš nevěsto činit, aby mohla být naplněna?

„Pohleď, přicházejí dny, je Jehovův výrok, a chci uzavřít s izraelským domem a s judským domem novou smlouvu; ne takovou, jakou byla smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich praotci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země, má smlouva, kterou oni porušili, ačkoli jsem je měl v manželském vlastnictví, je Jehovův výrok. Vždyť to je ta smlouva, kterou uzavřu s izraelským domem po oněch dnech, je Jehovův výrok. Chci vložit svůj zákon do nich, a napíši jim jej do srdce. A chci se stát jejich Bohem a oni se stanou mým lidem. A již nebudou vyučovat každý svého druha a každý svého bratra a říkat: Poznejte Jehovu!, neboť mě budou znát všichni od nejmenšího z nich až po největšího z nich, je Jehovův výrok. Odpustím totiž jejich provinění a na jejich hřích již nebudu vzpomínat.“ (Jeremiáš 31:31-34)

Pán Jehošua byl a je prostředníkem této Nové smlouvy, ale aby byla platná i pro nás, musíme dovolit, aby nás nebeský Otec sám vyučil. A opět jsme u Jana 6:43-45. Pokud někdo vyučuje, že náboženský dům je tím, kdo má vyučit, tak ten není ve smlouvě. Proto 144 tisíc je dnes garantem této smlouvy pro ostatní družičky a vede je ne za sebou, svými výroky, ale k Otci, JeHoVaH (Jehovovi) Bohu, aby je sám vyučil a poté přivedl ke Králi, Panu Jehošuovi. Co je cílem? Abychom nečinili nic sami od sebe, ale bychom činili to, k čemu jsme byli vyučováni. To nám dovoluje porozumět Nové písni, která je založena na milosrdenství, kde není důležitá oběť. Vždyť se vše děje na základě projevů nezasloužené laskavosti. Na porozumění vlastních chyb.

Ne všichni mají stejné dary, proto jsme údy jednoho těla, abychom spolupracovali a nebojovali mezi sebou, jak to má svět ve zvyku.

Kdo jsou vězni? Kde jsou uvězněni? Jsou to ctitelé Velkého Babylonu, města, které je tvořeno mnoha náboženskými domy a je obehnáno s vysokými hradbami, kde vládne strážná věž a na ní skutečné jméno jméno Stvořitele nebe a země. Jejich společnými pouty je nauka, že ne Pán Jehošua, ale Ježíš, Jesus, Ješua je jejich vykupitel. Je potřeba vyjít z těchto pout na vyšlapané cesty, aby byly těmto vězňům tmy otevřeny oči.

„Nebudou hladovět ani nebudou žíznit ani je nebude bít vysoušející žár nebo slunce. Vždyť Ten, kterému je jich líto, je povede a bude je vodit u vodních zřídel.“ (Izaiáš 49:10)

Když pochopí svůj omyl, pak je sám Pán Jehošua povede, protože jim bude jeho cesta, jeho vyšlapaná stezka srozumitelná a žádný vysoušející žár a žádné duchovní slunce už nad nimi nebude panovat. Proto nebudou duchovně hladovět a duchovně žíznit. Písmo se jim stane srozumitelné, protože to je zdroj duchovní many a duchovní vody. Už je nikdo nebude svazovat příkazem za příkazem, měřícím provazcem za měřícím provazcem. Támhle trochu a támhle trochu. Je to zdroj skutečné svobody a Pravdy, která nás osvobozuje.

„A ze všech svých hor chci udělat cestu a mé silnice budou na vyvýšenině.“ (Izaiáš 49:11)

Co jsou hory, Boží hory? Je to duchovní obraz jeho vyvolených. Tedy těch, které sám nebeský Otec vyvolil a vložil na jejich čela svou pečeť, kde jsou na této pečeti dvě jména. Jméno nebeského Otce JeHoVaH (Jehova) a jméno Béránka Jehošua (JeHoVaH zachraňuje). Protože ukazují směr, cestu, abychom naplnili proroctví:

„A v konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho lidí jistě půjde a řekne: Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách, a chceme chodit po jeho stezkách. Vždyť ze Sionu vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma.“ (Izaiáš 2:2,3)

A ta cesta je vyvýšená cesta, nad všema ostatními cestami, protože tam nezní: „Tomu a tomu se musí věřit!„, vždyť je to sám nebeský Otec, kdo tuto silnici vystavěl, proto ji dává poznat svým vlastním duchem. Je lehká tato cesta, protože jho samotného Krále je lehké a on je vzorem pro tuto silnici. Úplná touha srdce po naplnění prvního příkazu:

„A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou.“ (5. Mojžíšova 6:5)

a touha srdce po naplnění Boží vůle:

„Jehož vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy.“ (1.Timoteovi 2:4)

Není to člověk, kdo má řídit náš krok. Proto je psáno:

„Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremiáš 10:23)

Proto jsme vybízeni k tomu, abychom rozeznávali Otcova ducha a ostatní duchy. Ale to nejde bez dotazování se. A my musíme vědět, jak se máme správně dotazovat a plně Otci důvěřovat, že to bude On, kdo nás povede. Protože mnozí neví jak se mají správně dotazovat, je 144 tisíc často na pochybách, zda jejich práce není marná a nicotná. Přesto nás nebeský Otec povzbuzuje.

„Pohleď, tito přijdou až zdaleka, a pohleď, tito ze severu a ze západu a tito ze země Sinim. Vydejte radostný výkřik, nebesa, a měj radost, země. Ať se hory rozveselí radostným voláním. Vždyť Jehova utěšil svůj lid a projevuje lítost nad svými vlastními ztrápenými.“ (Izaiáš 49:12,13)

Náš nebeský Otec stále přivádí ty zdaleka. Vždyť vidí trápení jak těch, které přivádí, tak trápení nevěsty, která má o družičky strach, aby se včas probudily ze svého duchovního spánku.

„Ale Sion stále říkal: Jehova mě opustil a Jehova na mne zapomněl.“ (Izaiáš 49:14)

Kolikrát si 144 tisíc řeklo, že je sám nebeský Otec zanechal? Že na ně zapomněl. Proč? Protože jsou také jenom lidé a nenaplněné očekávání způsobuje toto:

„Odkládaným očekáváním onemocní srdce, ale když vytoužená věc skutečně přijde, je stromem života.“ (Přísloví 13:12)

Po čem stále touží 144 tisíc? Po své slávě? Ať se to nikdy nestane. Touží po posvěcení Otcova jména, touží, aby všichni poznali:

„aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ (Žalm 83:18/19)

Kéž by družičky poznaly, jak svým lpěním na tělesnosti dokáži ztížit toto očekávání. Zapomenul nebeský Otec na svých 144 tisíc?

„Může manželka zapomenout na svého kojence, takže by nelitovala syna svého břicha? I tyto ženy mohou zapomenout, a přece na tebe sám nezapomenu. Pohleď, vyryl jsem si tě na dlaně. Tvé zdi jsou neustále přede mnou.“ (Izaiáš 49:15,16)

Proč je 144 tisíc jako zeď?

„Jsme totiž Boží spolupracovníci. Vy jste Boží obdělávané pole, Boží stavba.“ (1. Korintským 3:9)

Základem stavby je zeď, kde rohovým kamenem je sám Pán Jehošua, jako nivelační nástroj, jako dokonalý vzor. Jeho srdce a mysl, kterou obdrželo těch 144 tisíc je něco, co se vyrylo do dlaně nebeského Otce, proto nemůže zapomenout.

„Tvoji synové pospíšili. Právě ti, kteří tě strhávají a pustoší, dokonce od tebe odejdou.“ (Izaiáš 49:17)

Ti kdo vyvolávají spor a pustoší tuto duchovní stavbu, ti jsou odváděni pryč z dosahu těch 144 tisíc. Jsou pro 144 tisíc jako synové a dcery, protože je k nim sám nebeský Otec přivedl, ale sami se otočili zády, pro své tělesné smýšlení. Nahází špínu, ale nebeský Otec vše otáčí proti nim.

„Pozvedni oči všude kolem a viz. Všichni se sebrali. Přišli k tobě. Jakože žiji, je Jehovův výrok, jimi všemi se oblékneš právě jako ozdobami a navážeš je na sebe jako nevěsta. Ačkoli jsou tu tvá zpustlá místa a tvá opuštěná místa a země tvých trosek, ačkoli nyní jsi příliš stísněna, abys bydlila, a ti, kteří tě polykali, jsou daleko, přece ti do tvých vlastních uší řeknou synové tvého osiřelého stavu: To místo se mi stalo příliš stísněným. Udělej mi přece prostor, abych bydlel.“ (Izaiáš 49:18-20)

Až přijde konec války, tak všichni budou přivedeni. Plevel nebude a rozvážné panny, rozvážné družičky poznají kdo je skutečně nevěsta. Bude to jako země trosek. Něco jako místo, kde se nedá bydlet. Družičky, synové osiřelého stavu, ty se budou chtít přidat, ale nebude jakoby místo pro toto pobývání.

„A jistě si v srdci řekneš: Kdo se mi stal jejich otcem, když jsem žena připravená o děti a neplodná, odešlá do vyhnanství a uvězněná? A tito, kdo je vychoval? Pohleď, byla jsem zanechána sama. Tito – kde byli?“ (Izaiáš 49:21)

144 tisíc uvidí velkou spoušť, tak si pomyslí, že jsou jediní, kdo zůstal, protože ty co znali, ty jako by nebyli. Jenže právě ti, kdo šli svou cestou, aby je sám nebeský Otec vyučil, ti přijdou a pro 144 tisíc to bude velké překvapení.

„Tak řekl Svrchovaný Pán Jehova: Pohleď, zvednu ruku dokonce k národům, a lidem pozvednu svůj signál. A přinesou tvé syny v náručí a na rameni ponesou tvé vlastní dcery. A králové se ti stanou opatrovníky a jejich kněžny chůvami. Tváří k zemi se ti budou klanět a budou lízat prach tvých nohou; a budeš muset poznat, že já jsem Jehova, za něhož se ti, kteří ve mne doufají, nebudou stydět.“ (Izaiáš 49:22,23)

Bude tu velká změna, velké probuzení, kdy mnozí kteří slyšeli o těch z nevěsty, ti budou druhým oznamovat, kde ji naleznou. Je to symbolická řeč, ale už nebude 144 tisíc ztrápeno tím, že jejich práce byla marná, protože to učiní samotný Otcův duch, aby nevěsta poznala, kdo Působí, aby se to takto stalo. Bude se velmi radovat.

„Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí? A jistě se zaradují a uvidí olovnici v Zerubabelově ruce. Těch sedm jsou Jehovovy oči. Toulají se po celé zemi.“ (Zachariáš 4:10)

Zatím je to den jakoby malých věcí, ale vše se brzy změní. Novodobý Zerubabel, Pán Jehošua Kristus má v rukou olovnici, nivelační nástroj, který stavbu dokončí, protože náš nebeský Otec, JeHoVaH (Jehova) vojsk má dokonalý zrak, který se toulá po celé obydlené zemi, aby sám vyučil a přivedl mnohé, protože symbolická svatební místnost byla vyprázdněna a musí se naplnit.

„Ale král se rozzlobil a poslal svá vojska a zahubil ty vrahy a spálil jejich město. Potom řekl svým otrokům: Svatební hostina je sice přichystána, ale ti, kteří byli pozváni, toho nebyli hodni. Proto jděte na silnice vedoucí z města a pozvěte ke svatební hostině každého, koho najdete. Ti otroci tudíž vyšli na silnice a shromáždili všechny, které našli, ničemné i dobré; a místnost pro svatební obřady byla naplněna těmi, kteří spočinuli u stolu.“ (Matouš 22:7-10)

Proto se raduj nevěsto a nebuď smutná z toho, že se ti jakoby dílo nedaří. Ne mocí člověka, ale Otcovým duchem se to vše stane. Abychom poznali, že když jsme slabí, tak jsme mocní. Aby bylo oslaveno Boží jméno a jméno jeho Syna, jenž je na tvém čele jako pečeť.

„Mohou být odebráni silnému muži ti, které již vzal, nebo může uniknout skupina zajatců tyrana? Ale tak řekl Jehova: I skupina zajatců silného muže bude odebrána a ti, které už tyran vzal, uniknou. A sám budu zápolit s každým, kdo zápolí s tebou, a sám zachráním tvé vlastní syny.“ (Izaiáš 49:24,25)

Kdo je ten tyran, ten silný muž? Je to samotný Satan. Neodvedl od nás mnohé? Můžeme mu jej odejmout? Ne, my sami to učinit nemůžeme, ale nebeský Otec to učiní svým duchem. Nejenom tělesní synové a dcery budou v tom čase zachráněni, ale ti, kterým jsme věnovali svůj čas a Satan je od nás odvedl svou lstivostí. Běda těm, kdo se na tom podíleli.

„A těm, kteří s tebou krutě zacházejí, chci dát jíst jejich vlastní maso; a jako sladkým vínem se opijí svou vlastní krví. A všechno tělo bude muset poznat, že já, Jehova, jsem tvůj Zachránce a tvůj Výplatce, Jákobův Mocný.“ (Izaiáš 49:26)

Když jsem včera poslouchal tuto kapitolu, měl jsem husí kůži, protože jsem věděl co nám nebeský Otec sděluje. Jak se nás snaží povzbudit, abychom mu nepřestali plně důvěřovat. Až se vše naplní, bude to velká radost na Sionu, ne v chazarském domu Sion, jak se pojmenovali, ale ve skutečném duchovním domu Sion, jenž se skládá ze 144 tisíc.

Kéž i družičky mají radost, protože pro ty rozvážné to bude den radování. Už je Satan nesvede, aby si je odvedl jako svou kořist. Protože je to duchovní článek, je potřeba se dotazovat nebeského Otce, JeHoVaH (Jehovy) vojsk, zda je to správné porozumění a to ve jménu Pána Jehošuy, Pomazaného Otcovým duchem. Sláva a chvála patří jim, ne člověku, pokud nám to bude potvrzeno Božím duchem.

Kéž v nás přebývá Boží pokoj v tomto čase tísně a závěru soužení, protože král Severu, zdá se být připraven, podle toho, co prohlásil v minulých dnech. Ale o tom někdy příště. My si musíme vytvářet osobní vztah a ten si udržet, protože víme, že kdo s opravdovostí bude vzývat skutečné jméno Otce a Beránka, ten bezpečně vyvázne, až se slunce (USA a VB) úplně zatmí a měsíc (Evropa), až se promění v krev, aby plevel byl spálen a mohl za 1000 let povstat k soudu spravedlivých a nespravedlivých.

S Agape Váš bratr a Pánův otrok Igi