Existoval „Mesiáš“ (pomazaný) řecky KRISTUS?

Nedávno jsem četl několik kritických článků na téma Kristus, dalo by se říci, že všechny nesly podobný název „Ježíš Kristus – mýtus, nebo fakt?“. Autoři oplývající kritickým myšlením, zpochybňují existenci Božího syna, jak je nazýván Jehošua Kristus (nesprávně Ježíš). Mnohým kritikům Bible Kristus „nevoní“ a hledají a předkládají své pochybnosti jeho existence. Druhá skupina, většinou z řad věřících lidí, naopak věří v živého Krista a odvolávají se na mnoho pramenů ze světské, duchovní literatury a historie.
Cílem tohoto zamyšlení není doložit existenci Krista z historických pramenů, to se dá dohledat na internetu, například zde. Cílem je rozebrat si některé skutečnosti, které nám existenci Krista potvrdí, aniž bychom potřebovali znát přesvědčivé, hmatatelné důkazy z archeologie, historických spisů a děl, pisatelů jeho doby.

Pokusme se přiblížit si Kristovu dobu. Jaká byla? Židé žili pod nadvládou Říma, se kterým byli velmi často ve sporu. V židovském národě se tvořily skupiny aktivistů, kteří bojovali aktivně proti Římanům, Židé se často bouřili, protože útlak impéria utlačoval chudý lid, často bojující o svou holou existenci. Vše později vyvrcholilo ve druhé polovině šedesátých let n.l. v Židovské válce a v pronásledování křesťanů (kristovců) Nerem a Titem. Římská moc se cítila ohrožena vlivem křesťanství onálepkovaného jako údajně nebezpečné pro římskou společnost a její hodnoty. Náboženští vůdci, farizeové a saduceové, nevedli svůj lid podle Písma, vytvořili si k Písmu spoustu přílepků a vlastních dodatků a z Božího díla vytvořili něco podobného, jako je katolický katechismus. Tradice a dogmata se staly součástí uctívání Boha a náboženští vůdci, místo toho, aby lid vedli Božím způsobem, tak nad ním panovali díky vlastní ideologii a pohrdali těmi, kterým měli sloužit. Jejich špatný příklad později vyzdvihl Jehošua, aby na nich ukázal bezcitnost a naprosté duchovní selhání.

Někteří kritici Bible uvádí, že židovský národ byl nevzdělaný, míra negramotnosti údajně dosahovala přes devadesát procent, protože číst a psát se naučili pouze židé pocházející z bohatých rodin. Údajně i Kristus patřil mezi negramotné lidi a na tom staví kritici Bible své hypotézy, že tak nevzdělaný člověk, když neuměl číst, nemohl být přeci teologicky vzdělán a tedy nemohl ani existovat. Jedná se o čistou spekulaci a z Písma víme, že Kristus číst uměl. Z Biblické zprávy víme, že svou službu Bohu započal ihned po vyjití z pustiny, kde byl pokoušen Ďáblem. Z Galileje postupně přešel do své domoviny v Nazaretu a když vešel do synagógy, řekl si o spis Izajáše, našel tento text, a citoval:

Lukáš 4:17-21: „Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Jehovův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti od Jehovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.'“

Čtení a psaní posloužilo k šíření Božího slova. Židé měli ve svých řadách, ve sborech spoluvěřící, kteří uměli číst, jak by jinak četli Pavlovy dopisy a dopisy dalších apoštolů a učedníků, jak by zapsali své zkušenosti s Kristem? Bůh se postaral, aby se Jeho dílo rozšiřovalo a z Písma víme, že se dílo během několika desítek let rozšířilo po celém světě. (Římanům 1:8; 1 Petrův 5:9; Kolosanům 1:23; Matouš 24:14)

Kristus citoval z Písma, měl o Písmu přehled, jaký neměl žádný duchovní jeho doby. Velmi často se na Písmo odvolával, citoval z něj, připomínal události z historie a stavěl na nich učení, které mu jeho nebeský Otec předal, aby jej vyučoval.

Poslal by Bůh svého Syna na zem, kdyby nemohl vzniknout zápis o Kristově službě kvůli negramotnosti židovského národa? Popis Kristových skutků se stal přeci základem víry jeho následovníků a vytvořit zápis jeho života bylo nutností a předpokladem pro šíření zcela nového díla prostřednictvím evangelií. Kristus přinesl něco, co v duchovním smyslu byla naprostá revoluce. Kdo by si v jeho době dovolil přinést změnu judaismu na zcela nový směr nazvaný později křesťanstvím? Kristus změnil dějiny tak zásadním způsobem, že by to v tehdejších hlavách pochybovačných židů, nebylo vůbec možné.

Ortodoxnost farizeů byla na vrcholu a ti si pevně hlídali svá vydobytá, náboženská místa a diskuse na téma BŮH byla v prostém lidu zcela omezena na zákonnický výklad tehdejších náboženských vůdců a fanatiků.

Jenže změna přišla a byla velmi, velmi silná, aby židé a později i pohané uvěřili.

Kristus byl do té doby historicky nevídanou osobností, konal zázraky, léčil, dokonce přiváděl k životu mrtvé, vyháněl démony, vyučoval moudrosti, milosrdenství, lásce, vyzýval k činění pokání k odpuštění hříchů, mluvil o Božím království a zcela Božím učením paralyzoval své odpůrce. Židé všichni věřili v Boha, ale nyní museli uvěřit i v Syna! Jak revoluční! Proto se Písmo často odvolává na naši víru v Krista a na to, abychom poslouchali Syna, jinak v nás nebude život, protože život je skryt hlavně v přijetí Syna Božího. To byl v Kristově době těžký oříšek pro všechny přítomné. Vše, co do té doby židé znali, se hroutilo, protože přišla zásadní změna.

V dnešní době zažíváme opačný problém, věřící zapomínají na svého nebeského Otce JeHoVah Boha a uctívají Syna, což je modlářstvím! Jehova Bůh je jeden Bůh a všichni ho musí uctívat z celého srdce, celou silou, celou myslí, jedním duchem, tak to přeci učil jeho Syn Jehošua a my máme být jako Kristus. Pokud budeme jako Kristus, nebudeme přeci uctívat sami sebe, ale po jeho vzoru upřeme svůj duchovní zrak na našeho nebeského Otce a Stvořitele, který si sám dal jméno JeHoVah.
 
Zamysleme se nyní nad osobou Krista. Žil v době, kdy život byl velmi prostý, lidé se věnovali své obživě, uctívali Boha pravidelným setkáváním se v synagógách. Nebyl elektrický proud, proto se život odvíjel pouze za dne, po setmění nemělo smysl vycházet ven. Svítilo se svíčkami, petrolejovými lampami, loučemi. Nevím, jak byly drahé tyto komodity, ale obecně se zřejmě šetřilo, aby zbylo na další živobytí, oblečení, výbavu domácnosti, atd. Proč to připomínám? Abychom si uvědomili, že život se odvíjel především za denního světla, že neexistovaly žádné spisy, knihy, brožurky, které by mohly utvářet víru jedince. Nebyl papír, pouze papyrus, což byl svitek materiálu vyrobeného ze stébel Šáchoru papírodárného, pocházejícího původně z Egypta, a nebo pergamen, který se vyráběl ze zvířecí kůže. Životnost zápisu na papyru, který byl dostupnější, nebyl trvanlivý jako dnešní papír, proto se musely spisy neustále opisovat, když už používáním byly opotřebeny. Vlastnit duchovní spisy nebylo běžné, naprostá většina židů svou víru získávala v synagógách a ústním podáním. Rodiče měli povinnost vést duchovně své děti, největší díl zodpovědnosti padal na hlavy mužů, otců rodin, dědů a dalších příbuzných, bylo to dáno Bohem. Půjčit si svitky zákona domů, bylo nemožné, pouze představení synagóg a zákoníci mohli ve svitcích číst a studovat. Svitky byly ukryty a chráněny. A právě v této době, kdy nebyly počítače, mobilní telefony, psací stroje, tiskárny, prostě nic z toho, žádná technologie, co by ulehčila šíření víry, se objevuje očekávaný mesiáš, Jehošua Kristus. Židé o příchodu mesiáše, neboli pomazaného zachránce vyslaného od Boha, věděli a očekávali ho již dlouho. Každý, asi po svém, si představoval svého mesiáše. Někteří měli představu o spasiteli, jako o politickém, duchovním či vojenském vůdci, který vymaní Boží lid z nadvlády Říma, podobně jako osvobodil Boží lid Mojžíš, když vyvedl židy z egyptského područí, navzdory odporu největšího vládce a boha na zemi, mocného faraóna. Tato událost se hluboce vryla do paměti židů a většina si představovala svého mesiáše jinak, než se jim nakonec zjevil ve své skutečné podobě. Na příchozího mesiáše byly ve svitcích stovky předpovědí. V prorocích a žalmech se mohli židé dočíst doslova podrobnosti jeho života, jeho narození, smrti, jeho služby, jeho skutků, svěřené moci, atd. Mnohé proroctví si lidé uvědomili, až se skutečně vyplnily a našli je později v Písmu. Otázka tedy zní, mohl Kristus znát všechny tyto předpovědi na svou osobu, okopírovat je do svého života, a žít svůj život podle nich? Odpověď je zcela jednoduchá a jednoznačná. NEMOHL! Doba, ve které žil neumožnila ležet v duchovních spisech a studovat dopodrobna, co mám vlastně ještě učinit, aby se naplnilo Písmo. Proroctví na jeho osobu byly stovky! Kristus tak mohl naplnit proroctví pouze pod vedením Božího Ducha, neboli pod vedením svého nebeského Otce, Boha JeHoVy.

Nebyly proroctví do Bible dopsány až po Kristově smrti? To je čistá spekulace, která se neopírá o žádný dostupný fakt. Doba po Kristu neumožnila, aby se něco takového mohlo sjednotit ve všech opisech Písma, které se po Kristově odchodu začaly šířit po celém světe. Svitky od Mrtvého moře, jejichž nález je datován do období 300 až 100 let před Kristem obsahují např. knihu Izajáš, kde některá proroctví o mesiáši a autentičnost dochovaného písma byly potvrzeny. Našly se i svitky potvrzující Pavlovy dopisy, např. dopisy Timoteovi.

Tím, že vzniklo postupem času více opisů i z doby po Kristu, použili vědci dnešní techniku, porovnávací metodu, textovou kontrolu těchto spisů, a tyto studie, dokázaly, že svaté texty, které byly později dány do Biblického kánonu (3 stol. po Kristu), jsou, vyjma několika nedůležitých drobností, po celá staletí opisována s velkou pečlivostí a nedoznaly žádných změn, které by zásadně ovlivnily hloubku a ducha sděleného textu. Bůh JeHoVah je garantem ochrany Bible. Bibli se nepodařilo satanovi vymýtit ani v období středověku, ani v období temna a stala se dnes nejrozšířenější a nejpřekládanější knihou všech dob! Nemělo by nás to vést k úžasu? Nemělo by to každého podnítit k jejímu studiu?

Žádnému obyčejnému člověku by se nikdy nepodařilo v tak jednoduché době, jakým bylo období před dvěma tisíci léty vytvořit tak sofistikovanou, promyšlenou, nanejvýš moudrou osobnost, provázanou historickými předpověďmi celého jeho života, kdy mnohé z předpovědí nemohl svým životem nijak ovlivnit. Nemohl donutit lidi, aby ho vítali, když přijížděl do Jeruzaléma na oslátku, kdy se shromáždili a vítali ho palmovými ratolestmi, nemohl ovlivnit, že ho voják bodl do boku po jeho smrti, nemohl ovlivnit, že mu nebyla posmrtně zlomena jediná kost, jak se stalo jeho spolu odsouzeným, nemohl ovlivnit, kde se narodí, kdy se narodí, komu se narodí, že zemře násilnou smrtí, že bude zrazen za třicet stříbrných a mnoho dalších a dalších předpovědí. Moudrost, kterou Kristus měl, byla nadpozemská. Nestačili mu ve slovu a moudrosti žádní mudrci, duchovní, zákoníci, ani Pilát, dokonce ani satan, který ho pokoušel v pustině.

Jaká moudrost je skrytá v obyčejných slovech jako „kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem“, nebo „čí je ten nápis, cézarův, proto dávejte cézarovy věci cézarovi, ale Boží věci Bohu!“, nebo nazval farizeje „obílenými hroby“, aby jednoduše popsal jejich charakter a pokrytectví, kdy navenek vypadali čistí a uhlazení, možná i duchovní, ale uvnitř byli plní nečistoty všeho druhu. Jednoduché, odzbrojující, moudré a poučné.

Tím Kristus oplýval, dokázal strhnout dav slovy, používal Boží moudrost, když lidem vysvětloval Písmo, historii, uspořádání v nebi. Kdo může vědět, jak to vypadá v nebi, než ten, kdo byl v nebi? Kristus mluvil o příbytcích v nebi, připravených pro jeho následovníky, mluvil o tom, že se musíme narodit znovu, nebo být proměněni, abychom mohli být účastníky v nebi, to do té doby žádný prorok nerozebíral, neměl tedy od koho čerpat, jedině z vlastní zkušenosti a od Otce. Kristus, když od něj učedníci odháněli děti opět projevil znalost poměrů v nebi, vysvětlil jaké je uspořádání v nebi a že lidé mívají svého anděla, čtěme:

Matouš 18:10:  „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“

Odkud měl tuto informaci? Vymyslel si ji?

Kristus byl zosobněním pravdy, velmi často, aby zdůraznil pravdivost svých slov řekl „v pravdě, v pravdě vám říkám“. Dvakrát zdůraznil slovo PRAVDA, abychom si uvědomili, že se můžeme na jeho slova a sliby spolehnout.

Jediné co Bůh neumí, je lhaní, stejně tak i Syn.

(Jakub 1:17)

Proto opírat svou víru o Svaté Písmo je jistota, že to, co je v něm napsáno, je pravda. Co je v něm předpovězeno se historicky vyplnilo a vzhledem k budoucnosti, co ještě zbývá, se jistě vyplní. Sami se dnes nacházíme v době, která byla předpovězena.

Boží moudrost projevil Syn při svém vyučování. O jeho kázání na hoře se mluví jako o nejlepším projevu či proslovu všech dob! Tolik proroctví a povzbuzení v jednom textu, nad kterým se musíme i zastavit a přemýšlet, se v žádném proslovu neobjevuje. Text má jednoduché sdělení, které lze chápat v mnohém víceúrovňově, kdy dané slovo v kontextu s celým Písmem dává slovu hlubší rozměr. Doporučuji občas si tento text přečíst, najdeme ho v evangeliu Matouše v 5. kapitole. Kázáním na hoře Kristus ukázal, jakým je odleskem Boží slávy. Je věrnou kopií svého Otce a v něm se odráží charakter Boha. Ukázal, jak to s námi Bůh myslí, že máme pro Boha obrovskou cenu, že máme být milosrdnými, pokornými, čistými a podle toho, jak budeme Bohu naslouchat, budeme i sdílet život v nebi, či na zemi.

Samostatnou kapitolou je Kristova schopnost vyučovat. Věděl, že lidé si nejlépe zapamatují a pochopí něco důležitého, pokud jim to předá v obrazech. Proto používal znázornění, příběhy, podobenství. Na jednoduchých příbězích vtiskl svým posluchačům do jejich mysli myšlenky, které byli schopni chápat i s odstupem času. Cílem totiž bylo využít maximálně dostupnou metodu ústního předávání. Nebyly žádné periodika jako noviny, časopisy, knihy, brožury, pouze lidská mysl a Boží moc v podobě Božího Ducha. Kristus svým následovníkům slíbil, že po jeho smrti jim pomůže „pomocník“, který jim vše připomene. Tím pomocníkem byl Boží Duch, bez kterého by tak rozsáhlé dílo, nikdy nevzniklo a nebylo tak konzistentní. Důkazem působení Božího Ducha je vznik celého Písma v podobě, jak známe Bibli dnes. Z biblického kánonu byly vyňaty apokryfní knihy, Písmo se vyčistilo a ustálilo na šedesáti šesti knihách, které se vzájemně doplňují, a na sebe odvolávají. Kristovy výklady podobenství tak zůstaly zachovány a věřící se z nich mohou poučit a obdivovat vyprávěčský dar Jehošuy do dnes.

Osobnost Krista se tak vymyká všemu, do té doby známému, že je naprosto vyloučeno, takovou morální, moudrou, charismatickou, osobnost stvořit lidskou silou rozumu. Žádný myslitel, filozof, politik, umělec, prorok, věštec, spisovatel, teolog, prostě nikdo nebyl jako On a nikdo nevytvořil imaginárního hrdinu takové osobnosti, jako byl skutečný Kristus. Nepodařilo se to ani v této vědecko-technologické, digitalizované době, kde již není problém natočit a vymyslet cokoli.

Duchovní spisy jako je Korán, Budhistické spisy, Hinduistické knihy se svým bohem Šivou, ani bohové řecké, římské či jiné mytologie nestvořily osobnost Kristova rozměru. Lidská fantazie je na to krátká, protože není schopna takové morální sebereflexe s Božím, nadlidským přesahem. Dnešní tvůrci pohádek a filmů, spisovatelé, dokážou díky dostupným technologiím skrze moderní počítače, neustálým doplňování textů, přepisováním, více vrstveným rozvíjení děje, většinou ve spolupráci velkých týmů, stvořit mnoho postav ve svých dílech. Morální a duchovní hloubka těmto postavám však chybí. Většinou se jedná o boj mezi dobrem a zlem, ale kdo se v dílech odvolává na proroctví stovky až tisíce let zpět? Blbá otázka?! Ale to je v případě Krista realita. Proto můžeme s jistotou říci, že bez Boha JeHoVy by osobnost Krista nebyla možná. Žádný člověk neumí vytvořit dílo, které ho přesahuje časem a předpovědět s jistotou, co bude za tisíc let, nebo tisíc šest set let, jak to bylo v případě prvního proroctví Bible, které se vztahuje i na Krista, a které se také vyplnilo. (Genesis 3:15)

Apoštol Jan ve svém evangeliu píše: Jan 21:25  „Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“

Bible nám sděluje vše podstatné, co potřebujeme pro svou víru. Je maximálně zestručněna, abychom byli schopni jí porozumět. Je natolik obsáhlá, aby se mohl Bůh přesvědčit, kolik je v nás víry a úsilí Boha hledat. Pouze „broděním“ se v Písmu spojeném s vytrvalostí, získáme kompletní Boží obraz. Dozvíme se, jak vznikl život a proč, proč se nám nyní nedaří, co jsme ztratili, jak to získat zpět, co musíme udělat, abychom se stali Božími dětmi. Bůh má s lidstvem totiž svůj plán a lidé by měli o jeho záměru vědět, protože se jich to dotkne, ať věří, či nevěří. 

Kristus se po své smrti zjevoval svým ukrytým a vystrašeným učedníkům. Jejich víra byla po smrti Krista téměř na nule, báli se, že jich jejich vůdci pochytají a dopadnou stejně jako Kristus. Když se Kristus zjevil Tomášovi, který svým spoluvěřícím neuvěřil, že se s Kristem již potkali, Kristus mu ukázal své rány po hřebech a Tomáš pak uvěřil. Tehdy Kristus prohlásil památeční větu: Jan 20:29  „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“

Ano, blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili. Kristus se postupně zjevoval lidem, v jedné chvíli ho vidělo pět set lidí! To jeho následovníky velmi povzbudilo, přestali se bát a šli pod hrozbou smrti vykonat největší duchovní dílo všech dob. Apoštolové se ujali kazatelského díla a přidal se k nim věhlasný farizej známý jako apoštol Pavel. Člověk, který byl vzdělaný a měl před sebou slibnou kariéru bohatého duchovního. Kristovy následovníky pronásledoval a podílel se na jejich věznění i zabíjení. Pak se potkal osobně s Kriste„přijď tvé království“m a změnil svůj kariérní, bohatý život za život v pronásledováních, útlaku, bití, končící násilnou smrtí. Pavel napsal:

2 Korintským 11:24-28:  „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny sbory.“

Ano, následovníci Krista umírali, byli upalováni, házeni lvům, biti, vězněni, přibíjeni na dřevo. Krom možná jediného apoštola Jana, byli všichni násilně zabiti. Tak se staral Satan zabít Pravdu a dělá to dodnes. Pravda na tomto světě moc neobstojí, je pronásledována, její majitelé jsou zesměšňováni, Pravda je totiž základní vlastností Boha. Světu, ale vládne Satan a jeho lživá mašinérie, Satan je totiž otcem lži. Kristus řekl farizeům: Jan 8:44  „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“

Satanova lež prolíná celý tento svět. On se postaral, abychom nevěřili ve vyšší formu života, ve svět, ve kterém žijí duchovní bytosti, andělé, vzkříšený Kristus a Bůh, ale také démoni, v duchovní říši pro člověka okem nepřístupném. Každý máme svého anděla, svého posla, který je ve spojení s Bohem a Kristem.

Zní to neuvěřitelně, ale je jen jedna Pravda a ta patří k víře získané prostřednictvím Bible, která nemá jinou svou obdobu. Je nenapodobitelná, žádný jiný duchovní směr nemá v sobě tolik logiky, tolik skrytých významů, které odhalíte pouze ve spojení s Bohem. Celé Písmo je totiž inspirováno Bohem, je úplné a slouží k naší výchově v dokonalého člověka podle Božího obrazu.

Obzvlášť v dnešní době, bychom měli nad vírou v Boha uvažovat, protože vše, co se nyní děje je v Písmu předpovězeno. Rusko je dle písma králem Severu a angloamerická velmoc králem Jihu. Král Severu nad králem Jihu zvítězí, ale to nebude ještě konec tohoto starého světa. Pak bude následovat druhé největší kázání na zemi od dob apoštolů a tam se bude lámat chleba, a to jak doslovně, tak symbolicky.
Armádním generálem nebeských vojsk je Jehošua Kristus, král Božího Království, o které se modlíme v modlitbě známé jako „otčenáš“.

Matouš 6:9  „Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. 10  Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. 11  Náš denní chléb dej nám dnes. 12  A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. 13  A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“

Ano, „přijď tvé království“. Již dva tisíce let se věřící a následovníci Krista modlí tuto modlitbu. A vědí, o co se modlí? O jaké království se jedná? Modlí se o novou vládu, pod vedením Krista, která bude vládnout tisíc let, než bude vláda předána zpět Bohu, aby bylo vše, jako na počátku (Zjevení 20:4-6). To je ale jiná kapitola.

Nyní se nacházíme v době, kdy bude probíhat zásadní změna, která se dotkne každé živé duše. Na čí straně budete stát? Na straně Satana, nebo Boha?

Když uvěříte, že Kristus je skutečnou historickou postavou dějin se svým pevně daným a stanoveným plánem, můžete získat život v Novém světě, který očekáváme dle Božího slibu. Mnoho generací před námi chtěly zažít tyto dny, my máme tu neopakovatelnou možnost. Dejme ve svých životech Bohu místo, čiňme pokání, poznejme Syna Božího a je jisté, že nás Bůh přijme.

Ať se vše děje k očištění Božího jména, ke slávě našeho nebeského Otce Jehovah Boha a to ve jménu Krista našeho bratra, vykupitele a krále, amen!