Zamyšlení nad tím, co znamená Kristův výrok: „Budete činit mocnější skutky než jsem činil já.“.

Vím, že jsem už delší dobu nic nového nevložil, ale není to proto, že bych neměl co napsat, ale úzce to souvisí s tímto námětem.

Stal jsem se součástí Otcova a Pánova díla v tomto čase, které má pomoci mnohým otevřít oči, aby viděli, co zatím vidět nemohou. Hodně to souvisí s výrokem Petra:

„Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je i k vám trpělivý, protože si nepřeje, aby byl někdo zahuben, ale přeje si, aby všichni dosáhli pokání.“ (2. Petra 3:9)

a s Pavlovým výrokem, když říká toto:

„Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností  a s mírností poučovat ty, kteří nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy, aby vystřízlivěli z Ďáblovy léčky, jelikož jím byli zaživa chyceni pro jeho vůli.“ (2. Timoteovi 2:24-26)

Žijeme v ČASE KONCE a určití lidé v odborných profesních (oborech) zatím nebyli obeznámeni s Dobrou zprávou o přicházejícím Božím království, ač se o to mnozí z nás snažili. Jsou to lidé v profesích, kde jejich vlastní studium jim nedovoluje zkoumat duchovní pozadí lidstva. Jejich život je spojen s určitou praxí, která je vede k tomu, že vše se dá vysvětlit na základě materialistických představ, kterým sami pevně věří. Často to jsou lidé, kteří získali vysokou společenskou prestiž mezi těmi, kdo jim jsou podřízeni. Úmyslně nekonkretizuji, protože je takových oborů více, než bych je stačil všechny vyjmenovat.

Věřit v duchovní rovinu života je pro ně nepředstavitelné a sami řeknou, když zjistí, že to, co si až dosud mysleli nebyla pravda, že nemůže mít takové uvažování žádný rozumný základ, že by před rokem sami například poslali takového člověka na psychiatrii. Že je ten, kdo mu toto oznamuje, duševně nemocný člověk. Zažil jsem takové situace mockrát, kdy mne považovali tito lidé za blázna. Pro mne to však vždy byla odměna, než urážka, protože jsem sám byl ateistou a trvalo mi docela dlouho, než jsem vlastní omyl pochopil. Velkou radost jsem měl vždy z toho, když nakonec naše rozhovory přinesly své ovoce. Ne každý pokračoval dál v tom, co jsem mu odhaloval.

Nejvíc mne to potěšilo u jedné ženy, kterou jsem miloval a vše dokonce vypadalo v jeden čas, že bychom se vzali, ale život a má vlastní duchovní cesta to nedovolily. Bylo to po sedmi letech, kdy jsem o ní nic nevěděl a naší společné kamarádce řekla:

„Tenkrát jsem na to nebyla připravena, ale nejvíc mne těší, že mi Igi pomohl poznat, že Stvořitel existuje.„.

Jak to má dnes nevím a snad jí toto poznání zůstalo až do tohoto dne. Co mne fascinuje na tom všem, že jsem si vždy myslel, jak krásné by bylo všechny hned vyléčit z jejich nemocí, jak se to dělo v době Krista a apoštolů, aby ti, kteří naslouchají, měli ihned pro sebe důkaz Otcovy moci v podobě zázraku. Zjistil jsem však, že to co má Kristus namysli, že nám budou dány větší skutky než jemu, že to není o okamžitém uzdravování těla, nebo o vyhánění démonů, když na někoho působíme vydáváním svědectví o Kristu a Otci JeHoVaH, Bohu. Co to tedy je?

Když se podíváme do Písma na Kristovu službu, doslova mu házeli nemocné k nohám. Přesto že se toto stalo skutečně známým po celé Judeji i Galileji, mnohým to neprospělo. Když došlo na Kristovo možné propuštění, v době, kdy jej chtěl Pilát propustit, dav očitých svědků jeho zázraků začal křičet: “ PŘIBIJ JEJ NA STAUROS!!!„. Proč stauros a ne kříž, jak se mylně mnozí domnívají? Protože stauros je řecké slovo pro dřevo, trám. V místě, jako byla Golgota, kde se veřejně popravovalo, byly už připraveny kůly, na které se nasadil příčný trám s otvorem, který si odsouzenec nesl. Teprve až na samotném místě byl trám na kůl nasazen a člověk byl na něj přibit.

Proč se svědkové Kristova učení a hlavně zázraků nechali strhnout k tomu, aby jej odsoudili na smrt? Protože zázraky nevedou člověka k přemýšlení. Nevedou jej k porozumění, proč se určité věci právě dějí. Nevytváří v člověku touhu skutečně hledat našeho nebeského Otce, JeHoVaH Boha. Skutečná proměna nastává až ve chvíli, kdy člověk pochopí, že to co kolem sebe vidí, způsobuje NESPRAVEDLNOST, UTRPENÍ a BOLEST. Tehdy je připraven zkoumat skutečnou příčinu. Teprve až ji odhalí, tak může zázrak způsobit posilnění víry.

Vím, že se v Písmu píše, že se mnozí stávali věřícími, když viděli mocné Otcovy skutky, které Kristus a apoštolové prováděli, přesto v dopisech Pavla nacházíme stále stejný problém. Jaký? Že jen málo z nich dosáhlo Kristovy mysli a Kristova srdce. Aby k tomu došlo, musí člověk dovolit, aby to byl samotný nebeský Otec, kdo jej vyučí. Problém však je v tom, že my lidé chceme těchto věcí dosáhnout okamžitě. Nehledáme Otcovu vůli jak nás potřebuje On sám vyučit. Proč dovoluje a připouští určité životní situace, aby nám na nich ukázal naše vlastní chyby. K čemu vede zbrklost a nedočkavost. K čemu vedou naše vlastní představy, když chceme Jeho cílů dosáhnout lidskými prostředky.

Když se Kristus dohadoval s farizei a saducei, znalci zákona, vždy jim kladl otázky, nebo poukazoval na to, co bylo v Písmu zapsáno. Stále tím odhaloval stav jejich srdce, na čem jim nejvíce záleželo. Co to bylo? Bylo to jejich prestižní postavení ve společnosti. Jejich problém byl však ten, že kdyby uznali svůj omyl od nevzdělaného člověka, tak se na Krista a jeho učedníky dívali, tak by museli uznat, ŽE NEVÍ A NEROZUMÍ VŠEMU, protože jejich moudrost byla získána na školách. Vlastně by sami popřeli tuto universitní moudrost.

Přesně toto se děje i nyní, kdy lidé vyučení lidskou moudrostí nejsou schopni připustit vlastní omyl, protože v jejich očích vše funguje správně. Nechápou, že porozumění je o empatii k druhému člověku, že je to vzájemná tolerance. Pochopení, že protějšek může věci vnímat a cítit jinak. Našim dětem také říkáme, když jsou malé: „Nesahej na ty kamna, protože se spálíš.“. Co dítě udělá? Věří nám? 99% dětí si stejně na ta kamna sáhne a teprve poté uvěří našim slovům.

Když mi bylo pět let, byl jsem na operaci s očima. Měl jsem šilhavost, která se mi vrátila po mém 40 roku života a mám tupozrakost. V 90% se po operaci postupuje tak, že se nejprve operované oko pomalu zatěžuje a po nějakou dobu musí dítě nosit brýle s okluzorem.

Okluzor vidíte na mém levém oku. Když jsem nastoupil do školy, byl mi okluzor na doporučení oční lékařky odstraněn a nosil jsem dál brýle. Ve chvíli, kdy měly obě oči spolupracovat a já měl brýle na sazeny, začala mne bolet po čase hlava. Vše se za dva roky dostalo do takové fáze, že bolesti, které jsem prožíval nakonec donutili mé rodiče brát mou stížnost na ukrutné bolesti vážně.

Maminka pracovala jako zdravotní sestra, tak mi zajistila všemožná vyšetření. Proč? Protože z brýlí to být přece nemohlo. Žádné dítě si dosud nestěžovalo. Protože nenašli příčinu. Neměl jsem pravděpodobný tumor v mozku a podobný problém. Až jedna lékařka mamince poradila, aby mi už nedávali brýle. Můj stav se okamžitě zlepšil, ale ve chvíli, kdy jsem něčím oči unavil, se bolest, migréna až na zvracení opět projevila. Trvalo další 3 roky, než obvodní lékařka někde vyčetla, že mám brát při počátečním stavu acylkofin.

Než migrény ustoupily, bylo mi asi 23 let. Pak jsem tento stav zažíval jednou dvakrát do roka. Dnes jsem skoro vyléčený člověk. Co způsobilo mé migrény? MOUDROST LÉKAŘŮ, KTEŘÍ SI NEBYLI OCHOTNI PŘIZNAT, ŽE NEVÍ O ČLOVĚKU VŠECHNO. Díky svým prožitým zkušenostem jsem pomohl asi deseti lidem, které takové migrény postihovaly.

Proč to uvádím? Protože je velmi důležité mít moudrost, která sestupuje ze shora, od nebeského Otce, JeHoVaH Boha, abychom takto lidskou moudrostí zaslepené lidi přivedli k přemýšlení. Kdy ji obdržíme? Jen tehdy, pokud skutečně jdeme celým srdcem, myslí a silou k našemu Otci v modlitbě s prosbou o tuto moudrost. Ta jediná může tyto lidi uvést do rozpaků a k přemýšlení, zda druhému člověku nepůsobí svým naučeným jednáním více škody, než užitku. Když se nám toto povede, je to ten největší zázrak, který máme před očima. Je také potřeba neustále Otce ve jménu Jehošuy prosit, aby svým Duchem zapůsobil na srdce těchto lidí.

Pamatujme na Petrova a Pavlova slova z úvodu článku, že my nebojujeme, ale snažíme se ty, kterým vydáváme svědectví o Království, přimět k tomu, aby ve svém srdci dosáhli pokání. Lítosti, že svou nerozumností druhým mohou činit zlo, ač se toto zlo nemusí viditelně projevovat okamžitě navenek. Stejně, jako to minimálně dva roky neviděli mí rodiče a můj otec mne trestal za to, že brýle stále odkládám. Až zjistil při jedné mé migréně na školním úkolem, že jej nevnímám, protože jsem se snažil tu ukrutnou bolest zvládnout a ruka ve které jsem držel plnící pero způsobila kaňku přes celý sešit, tak teprve pochopil, že je něco špatně. Myslel to můj tatínek se mnou dobře, když mi stále vnucoval brýle? Rozhodně. Dostal jsem jako projev lítosti nad tím co mi způsoboval východoněmeckou koloběžku s nafukovacími koly, protože koloběžky byly velkou část mého dětství, tím co jsem miloval.

Dodnes vidím před očima jeho zděšení, co svou nerozumností a nevnímáním mé bolesti způsobil.

Prosme nebeského Otce, JeHoVaH Boha ve jménu Krista, aby na takové lidi jeho moudrost skrze nás zapůsobila a dosáhla na jejich srdce. Dnes žijeme v časech, kdy ti, jenž na pokání nedosáhnou, budou definitivně odstraněni. Můžeme Kristovou mocí sice před jejich očima uzdravit například celý špitál, ale jim toto nepomůže, stejně, jako to nepomohlo mnohým za Kristova života. Ač všichni zemřeli, přesto budou vzkříšeni na konci 1000 let Kristovy vlády, ale tito lidé už ne. Proč? Protože neprojevili dostatek empatie ke svým bližním, protože se ve svých vlastních očích stali bohy, tedy těmi, kdo mají autoritu nad druhými.

S Agape Váš a Kristův bratr Igi