Přelet nad kukaččím hnízdem dvě.

Báseň Vívien.

Vivien

Sedí za zdmi temného pokoje,

smutná žena plná slz.

Přemýšlí nad věcmi velké nevole,

proč je ten pokoj vlastně jako tvrz?

Hlavou se jí honí

křivda veliká.

Kdo to všechno zlomí?

Kdo novou sílu dá?

Najde se tu někdo, kdo jí odpoví?

Kdo opět na nohy, kdo ji postaví?

Nikdo nechce slyšet

co právě prožila.

Jako sůl je výsměch,

jak rána do týla.

Na chodbě se smějí

dvě sestry otrlé,

kterým nezáleží,

zda člověku je zle.

Černokněžník řekl, má na to papíry,

že jen jeho režim, cíle docílí.

Injekce a jedy, zvané farmaka,

narvat věcem do žil,

vždy všechno pro draka.

Srdce dávno ztratil ten starý dobroděj.

Proč by něco řešil, když je na prodej.

Vždy šlo všechno hladce,

kdo začal by se ptát?

Na ženu, která pláče,

kterou zavřel stát.

Kdyby problém nastal,

soud to přikryje.

On má přece papír,

ale ještě neví,

kdo je Vivien.

Jsou mu totiž k smíchu

všechny pohádky.

Kvůli svému břichu,

má rád oprátky.

Sám se cítí bohem,

však toho skutečného,

toho nepoznal,

že právě Jím je souzen,

že končí tento bál.

Běda tomu a je to zapsáno,

kdo z pravdy lež hodlá utvořit.

Kdo z hořké věci sladkou,

sladkou touží vyrobit,

jako ten pán s bradkou,

pro Satanův cíl.

Tak mluvila ústa Toho,

před kterým nelze skrýt,

co činí lidská ruka,

co dělá všechen lid.

Proto poslal k ženě,

jménem Vivien,

kdo soud nad ním vyřkne,

než Bůh jej zabije.

Je tu jedna možnost,

co musí udělat?

Padnout v pláči na zem

a začít se i kát.

Neví koho Otec poslal se slovem.

Kdo s mečem jeho Ducha,

zachází lépe,

než muži s olovem.

Nestrachuj se ženo,

jenž jsi jak princezna zakletá.

Je jeden, kdo se soudí s domem,

do něhož zatéká.

Už velmi brzy,

princezno Vivien,

bude po té tvrzi

jen věčně krásný den.